Romantická povídka Kristýny Komárkové pojednává o milostném životě dvou žen, z nichž každá prožila své mládí v jiném politickém režimu. I přesto lze vidět prvky, které jsou pro obě generace shodné. Celý děj je protkán krásou venkova, který i v moderní době neztrácí svůj klid a spojení s přírodou.
Jako první bych rozhodně vyzdvihl čtivý, stručný a jasný styl psaní autorky, díky kterému děj rychle odsýpá. Milostné scény jsou napsány bravurně, a stejně tak i pasáže, kterým dominuje krutost a bezcitnost. Také se mi líbili často se opakující motivy těhotenství a svobody.
Logicky mi nesedl letmý polibek na rty, který dal Vladimír Emě při jejich prvním setkání. V dnešní době by to bylo hodně zvláštní a Ema by se tím asi zabývala víc.
V závěru knihy, když Vladimír chtěl, aby mu při porodu hříběte pomohla Kristina jsem si říkal, že by možná stejně dobře posloužil někdo z hloučku kolem postávajících lidí nebo Ema samotná. Ale chápu, že by to pak ubralo na romantice.
Tohle byla moje první romanticky orientovaná kniha a s potěšením jsem zjistil, že se mi tento žánr docela zamlouvá. Pokud by, se v autorčině mysli zrodil nový nápad na příběh jakéhokoli rázu, tak si ho s radostí přečtu.

Život není pohádka. Dokáže být nemilosrdným a krutým zlodějem. Nemůže nám ale ukrást naději, víru v lásku a sny. A za to stojí žít.

Kniha se dělí na dvě období – rok 1968 a 2021. Obdivuji, jak Kristýnka pojala kontrast totalitní režim versus svobodná, čistá příroda. Kniha vás v první části donutí představit si život za totality. Co je to vlastně svoboda? Opravdu za ni stojí obětovat vlastní život? Jaké hranice člověk dokáže překročit pro své štěstí? Skutečně platí, že láska vždy zvítězí a překoná vše? Příběh ve vás vyvolá opravdu spoustu otázek.

Kristýnka svým stylem psaní a nenápadnou psychologií postav v člověku vzbudí potřebu zamyslet se nad svým vlastním životem a upřesnit si vlastní hodnoty.

Znamení koně obsahuje vše, co k reálnému životu doopravdy patří. Něhu a lásku, ale také faleš a násilí. Celou knihu jsem přečetla jedním dechem. Několikrát jsem snad ani nedýchala.

Kniha mi zanechala lásku v srdci, úsměv na tváři a slzy v očích.

Stůj oběma nohama na zemi, neměj hlavu v oblacích. Kolikrát jsme to už slyšeli? Kolikrát jsme se zachovali úplně opačně? A kolikrát jsme za nějaký čas dali za pravdu? Člověk neprochází životem jako němá skleněná socha oproštěná od veškerých citů. Naopak, člověk je studna naplněná až po okraj emocemi. Znamení koně je oslavou člověka ve všech jeho podobách. Nesoudí, jen předkládá, až z toho čtenáře mrazí.