Něžný žárlivec

Mrknu na mobil – jedna nepřečtená smska. Nahlas vzdechnu a hodím ho zpátky do kapsy. Kouknu na hodiny, které jsou pověšené na zdi. Ještě tři minuty a budu umývat hlavu svojí zákaznici. Mezitím přemýšlím, co mu mám odepsat.

Radim. Jak ho mám popsat? Je to můj manžel. Jsme spolu už šest let, z toho čtyři jako manželé. Na naše začátky ráda vzpomínám. Byla jsem do něho šíleně a neovladatelně zamilovaná. A on mi lásku daleko násobněji oplácel. Připadala jsem si jako princezna. Snesl by mi i modré z nebe, kdyby to šlo. I teď je takový. Ačkoliv mi přijde, že za všechny ty dárečky a něžnosti vyžaduje někdy víc, než já dokážu unést. Přiznávám, že se občas v našem vztahu tak trošku dusím – ale kdo to tak nemá? Jsem ráda, že mám někoho, kdo při mně stojí v dobrém i zlém. Ano, takto jsme si to před Bohem v den naší svatby odpřisáhnuli. A sliby by se měly plnit!

Z mého přemýšlení mě vytrhne paní, která sedí s hlavou obalenou alobalem. Upřeně na mě hledí. Sakra, už je čas, musím jí smýt tu barvu!

Pracovní den uteče jako voda – chýlí se ke konci. Řeším ještě poslední spokojenou zákaznici, která mi platí za stříhání konečků.

„Děkuji, přeji krásný den!“ Loučím se s úsměvem na rtech.

„Taky děkuji. Na shledanou.“ Odpoví.

„Tak už konečně padla, co?“ Řekne kolegyně Lucie.

„Jo, konečně.“ Přitakám.

„Co máš v plánu na víkend?“

„Nevím. Asi jako vždy budu s Radimem a s Terezkou.“ Řeknu automaticky. Terezka je naše tříletá dcera. Letos je první rok ve školce. Díky její statečnosti mám první rok možnost se zase věnovat práci.

„Aha. A nechtěla bys třeba někam vyrazit? Dát dámskou jízdu?“ Řekne nadšeně Lucka.

„Já nevím. Radim by byl asi naštvaný.“ Sklopím pohled.

„Vando, já chápu, že jste manželé, ale ty přece nejsi jeho majetek. Kdy sis byla naposledy sednout s kamarádkou na kafe?“

„Já na kafe s kamarádkou nechodím. Nemám na to čas.“ Odpovídám automaticky.

„Tak to je teda dost chabá výmluva!“ Odsekne Lucie. „Kdyby sis to rozmyslela, tak mi dej vědět. Budu mít na bytě kamarádku, tak se k nám můžeš přidat. Budeme rády.“

„Dobře, promyslím to.“ Slíbím. Ale už dopředu vím, že i kdybych chtěla, tak se s Luckou o víkendu neuvidím. Nechci se zase pohádat. Vím, že Radim nemá rád, když někam chodím sama. A navíc mi to za napjatou atmosféru doma opravdu nestojí.

Přehodím si kabelku přes rameno a utíkám domů. Cestou ještě rychle zaběhnu do sámošky pro nákup. Úplně mrtvá po celým týdnu v práci sebou doma padnu na gauč.

„Mami!“ Křičí na mě Terezka a vrhá se mně okolo krku.

„Ahoj miláčku, ano, už jsem doma.“ Vítám ji ještě udýchaná.

Přichází za mnou i Radim. Dává mi pusu na čelo a bere tašky s nákupem. „Ahoj.“ Hlesnu. Radim mi oplatí pozdrav úsměvem.

Terezka je plná dojmů ze školky. Nadšeně štěbetá asi hodinu v kuse, až mi z toho rozbolí hlava. Naštěstí už má Radim hotovou večeři, takže se můžeme všichni společně najíst.

Jíme všichni u jednoho stolu jako velká a šťastná rodina. A to my tři jsme.

„Máš to výborný – jako vždy.“ Chválím svého manžela.

„Děkuji. To maso je udělaný přesně tak, jak to máš ráda. Dal jsem si na tom záležet.“ Dme se pýchou Radim.

„Děkuji. Já vím. Ty se o nás moc hezky staráš.“ Usměju se.

Po večeři dávám spát Terezku. Radim mezitím uklidí ze stolu nádobí a dává ho do myčky.

Malá usnula, a tak máme večer jenom sami pro sebe. Z lednice vytáhnu bílé víno a oběma naleju do pohárku.

„Konečně klid.“ Řeknu a padnu na pohovku za Radimem. Obejme mě rukou kolem ramen a vtiskne letmý polibek na ústa.

„Tak na společně strávený večer, lásko.“ Nadzvedne skleničku, druhou podává mě. A ťukneme si.

„Tak co nového v práci?“ Zeptá se se skleničkou vína v ruce.

„Nic zvláštního. Dnes bylo docela dost zákaznic, ale zvládla jsem to. Pořád si ale po mateřské tak trošku zvykám.“ Usměju se.

Úsměv mi oplácí. „Jenom zákaznic?“

„Ano, jenom zákaznic, miláčku.“ Kroutím očima a ze sklenice usrknu víno.

„Víš, že kdyby tě to hodně zmáhalo, tak můžeš zůstat doma. Terezka je už ve školce, takže bys na druhé miminko měla čas.“ Začne z ničeho nic.

„Ano, já vím, že jsme se o tom už bavili. Ale já jsem v práci ráda. A navíc se ještě na druhé dítě necítím.“ Beru Radima za ruku a pokračuju. „Času dost. Jsem ráda, že jsem mezi lidmi, chápeš?“

„No dobře, jak chceš. Ale víš, že já bych ti se vším pomohl. Vždycky tu budu pro tebe. Společně vše zvládneme.“ Řekne a podívá se na mě psíma očima.

„Já to vím. Ale musíš mě nechat občas prostě dýchat.“ Vzdechnu a vezmu jeho obličej do svých dlaní.

„Já tomu nerozumím, broučku. Dělám něco špatně?“ Zeptá se nechápavě.

„Ale ne, zapomeň na to.“ Zavrtím hlavou a opřu se mu o rameno. Radim mi vtiskne polibek do vlasů.

Jak to, že mám někdy pocit, že mně nerozumí? Dělám něco snad špatně já?

Večer trávíme v objetí jeden druhého. Radim zapálí svíčky, já vybírám romantický film.

„Hříšný tanec?“ Navrhnu.

„Hříšný tanec ne, broučku.“ Nesouhlasí.

„Proč? Moc klišé? Nebo žárlíš na Patricka?“ Zasměju se, jenže Radim mírně ztuhne. „No dobře, tak tam pustíme Dovolenou za trest, to je taky romantika.“ Najdu alternativu, protože se nechci hádat.

U filmu se smějeme – je to spíš komedie, ale mě to nevadí. Jsem šťastná. Romantickou atmosféru dokresluje vůně svíček, která se line vzduchem.

Po konci filmu si ještě povídáme. A pak mě v náručí – jako princeznu, odnese do ložnice. Tam mě zasype polibky. A potom dlouze a něžně miluje.

Vypouštím veškeré napětí a uvolňuju se. Na konci zpozorním. Musím si dávat pozor, protože neberu antikoncepci a další dítě zatím nechci. Doufám, že to dojde i Radimovi, když jsme se o tom dnes večer bavili. Naštěstí ano. Není takový, že by udělal něco, co bych nechtěla.

Přitáhne mě blíž – k sobě. Spokojeně oba usínáme propletení jeden do druhého.

Ráno toho moc nenaspíme, protože nás vyruší Terezka. Křičí u hlavy, ať už vstáváme. Nechce se mi vylézat z postele, tak se otáčím na druhý bok. Při probouzení zjišťuju, že je najednou ticho.

Obleču si župan a jdu se podívat do kuchyně. Terezka sedí v židličce a spokojeně papá ovesnou kaši. Radim vaří kávu a přendává zbytek ovesné kaše z hrnce na dva talíře.

„Dobré ráno, miláčku. Už seš vzhůru? Nezbudili jsme tě?“ Zeptá se a podává mi talíř s kaší.

„Jak dlouho jsem spala?“ Zívnu.

„Moc dlouho ne.“ Odpoví a mrkne na naši dceru. „Vstávala už v sedm, opice jedna.“ Terezka se na něho šibalsky zubí.

„Měl si mě vzbudit, já se o ni umím postarat.“ Stojím si paličatě za svým.

„Já vím, broučku. Ale já už bych stejně vstal. Nemohl jsem v noci moc spát. Navíc seš určitě unavená z práce.“ Řekne a sedne si naproti mně ke stolu.

„Já ale nejsem nemohoucí. Nemusíš dělat všechno sám a ty to víš.“ Řeknu možná až moc ostře.

„Ale já to dělám rád, nevadí mi to. Rád se o vás starám. Jste to jediný, co na světě mám. Nevím, co bych bez vás dvou dělal.“ Nahlas vzdechne a nabere si lžíci kaše do pusy. Vzápětí se ozve zvuk konvice. Už se zvedám, že kávu zaliju, když Radim v mžiku stane a řekne. „Ne, seď! Já to udělám.“ Paličák jeden.

Po snídani se hned vrhám k nádobí, které poklízím. Radim si hraje s Terezkou. Jak jim to spolu sluší. Radim je přesně ten typ, co byl zrozený pro otcovství. Terezka mu dětsky žvatlá a kudlí za vlasy. Ale mu to nevadí, směje se tomu. Dívá se na svou dceru ochranitelsky – s láskou a něhou. Přistihnu se, že mi z toho pohledu ukápne slza.

Přidávám se k nim a všichni společně si hrajeme. Celé dopoledne probíhá v klidném stereotypu. Po obědě se společně díváme na pohádky, u kterých Terezka usne. Opatrně ji pokládám do postýlky.

Prostorem se ozve zvuk mobilu – smska. Radim ztuhne a mrkne mým směrem. „Kdo ti píše o víkendu?“

„Nevím.“ Odpovídám. To jeho neustále kontrolování mi občas leze na nervy. Kouknu do mobilu. Smska je od Lucky. Ptá se, co ta dámská jízda. Teď nemám náladu jí odepisovat, a tak mobil odkládám. Odepíšu jí za chvíli. Jdu si sednou za Radimem. Ten mě ale ignoruje. „Co se děje?“ Nahlas vzdechnu.

„Ty někoho máš?“ Štěkne po mně.

„Jak tě to napadlo?“ Nechápu.

„Tak kdo to byl?“ Zvyšuje hlas.

„Lucka. Kolegyně z práce.“ Odpovídám s knedlíkem v krku.

„A co ti chce?“ Pokračuje s výslechem.

„Není to jedno?“ Zeptám se znechuceně. Odmítám se s ním tímhle tónem bavit.

Radim se zvedne – přechází ze strany na stanu. Je nervózní. „Takže je v tom nějaký chlap.“

„Není v tom nikdo!“ Zakřičím. „Lucka mně píše, jestli k ní nechci dnes dojít na byt, pořádá dámskou jízdu.“ Zakroutím očima. Tak, chtěl si pravdu – máš ji mít.

„Jasně, dámskou jízdu.“ Řekne nevěřícně.

„Chceš si tu smsku přečíst?“ Jdu do útoku a nastavuju mu mobil před obličej.

„Ne, nepotřebuji.“ Sklopí zrak. „Myslíš, že ti nevěřím?“ Přechází do protiútoku.

„Já nevím. Ale vypadá to, že nevěříš.“ Vzhlédnu k němu.

„Řekni mi, je to moje chyba? Dělám něco špatně?“ Zeptá se s pohledem mířícím do prázdna.

„Proč bys měl dělat něco špatně?“ Nechápu.

„Víš, že mi můžeš říct všechno.“ Podívá se mi zpříma do očí.

„Já to vím!“ Zařvu, protože se ve mně hromadí vztek. Takový typ konverzace nesnáším, protože si při něm připadám jako blbec. Výčitky a pocity viny. Tolik jsem se tomuto rozhovoru chtěla vyhnout. Ale už je pozdě. Úplně mi zkazil náladu.

Radim zkamení a kouká z okna. Pohodově strávený víkend je v háji.

Přemýšlím, co mám dělat. Vím, že teď se mnou minimálně do večera nepromluví. A tak se rozmýšlím. Mám sto chutí se sbalit a jít za holkami na byt. Nebyla jsem nikde ani nepamatuju.

Svědomí mě nedá, protože už další výstup zažít nechci. Zůstávám doma.

Měla jsem pravdu, zbytek dne se mnou Radim nemluví. Naštvaně sedí a kouká na televizi. Věnuji se Terezce. A večeři jíme každý odděleně.

Po večeři dávám malou spát a sama vytahuju z nočního stolku notebook. Brouzdám na internetu, snažím se najít – něco. Pomoc? Možná. Nestrannou osobu, která mě vyslechne a poradí, co dál.

Koučování – vyjede mi. Nestranná kamarádka a vrba. Vede k výsledkům a spokojenosti. Neradí, jen naslouchá. Je tu ukázková konzultace zdarma. Nádech a výdech. Cítím vnitřní nutkání to zkusit. A tak zavírám oči a mačkám – chci vyzkoušet koučování.

Jsem do hledání tak zabraná, že jsem nezaregistrovala, že Radim přišel. Ztěžka oddechuje. Je z něho cítit alkohol – zase pil. To dělá vždycky, když se pohádáme. Zapíjí žal. Ach jo, ještě, aby se z něho stal alkoholik, pomyslím si. Myšlenku ale hned zaženu. Zhasnu lampičku a usnu.

Tentokrát vstávám já jako první. Chystám snídani. Doufám, že si to u něho vyžehlím a bude všechno tak, jako předtím. Smažím míchaná vejce, ty má rád. Přiznávám, že nejsem tak zdatná kuchařka jako on. Sama nevím, čím to je. Možná tím, že mě Radim k vaření nechce pouštět – ostatně jako k ničemu. Je skálopevně přesvědčený, že všechno zvládne sám. Přílišná starostlivost je další věc, která mi leze na nervy.

„Dobré ráno.“ Pozdravím Radima, který si dme oči. Má asi kocovinu.

„Dobré ráno. Včera jsem to trošku přehnal s pitím, promiň.“ Omlouvá se.

„Sedni si, snídaně je hotová.“ Odpovím. Nechci to už řešit.

Přijde ke mně blíž a políbí mě do vlasů. „Promiň.“

„Nic se neděje. Sedni si a jez. Usmažila jsem vajíčka.“ Ukážu směrem k pánvici.

„No teda broučku.“ Řekne rozzářeně. „Seš šikovná.“

„Říkala jsem ti, že nejsem úplný nemehlo. Umím se o vás postarat.“ Hájím se.

„Tak dobrou chuť.“ Popřeje nám Radim a my se vrháme do snídaně.

Odpoledne je krásně, a tak všichni společně vyrážíme na procházku. Radim hrdě vede Terezku za ruku. Stavuje se ve stánku pro zmrzlinu. Terezce kupuje dětskou a nám dvěma malou porci.

Na hřišti dcerka vesele skotačí. Skluzavka, jeden houpací koník, druhý, houpačka, lana. Je jako opice. Mrštná a ohebná.

„Koukám, že sportovní nadání asi zdědila po tobě.“ Řeknu ironicky Radimovi. Ten se mému vtipu zasměje.

„Jo, to máš pravdu. Tak aspoň nějakou dobrou vlastnost má po mně.“ Smutně se usměje. „Moc se omlouvám za ten včerejšek.“

„Nech to plavat.“ Řeknu se sklopeným zrakem. Nechci se o tom bavit.

„Já nevím, proč se občas chovám jako vůl.“ Sklopí zrak.

„Občas?“ Vypadne ze mě.

„Jak to myslíš, broučku?“ Vzhlédne nechápavě mým směrem.

„Přijde mi, že to kontrolování a uzurpování se postupem času začíná stupňovat.“ Přiznám realitu. A najednou cítím úlevu.

„Kontrolování?“ Nechápe.

„Ano. Občas se ke mně chováš, jako kdybych byla tvůj majetek, který musíš mermomocí bránit.“

„A to je jako špatně?“ Kroutí hlavou.

Zhluboka se nadechnu. „Ano, je to špatně, Radime. Jsme partneři. Měli bychom se k sobě chovat rovnocenně. Žádné povyšování, vydírání, hlídání a kontrolování.“

„Já ti vůbec nerozumím.“ Radim pořád nechápe.

„Já se v našem manželství prostě dusím!“ A je to venku.

„Ale já tě miluju. Vás obě.“ Dává si ruce do dlaní.

„Já to vím. Jenže tvá láska je tak moc silná, až je ubíjející.“ Vezmu jeho ruce do těch svých.

„Vždyť já chci pro vás obě jen to nejlepší. Nebo snad dělám málo?“ Zeptá se nešťastně.

„Naopak, děláš až moc.“ Vydechnu. „A já jsem tak blbá, že ti to celou tu dobu toleruju.“

Chvíli mlčky sedíme. Ve vzduchu je cítit napjatá atmosféra. A doma večeříme v tichosti jako den předtím.

Uspávám Terezku a sedám si za manželem, protože se to dusno už nedá vydržet. „Radime?“ Vzhlédne mým směrem. „Já tě miluju. Nevím, jak víc ti to mám dokázat, ale tohle musí skončit. Tohle už dál prostě nejde.“

„Pojď si za mnou sednout, broučku.“ Pobídne mě. Sedám si za ním a on vdechne vůni mých vlasů.

„Nemůžeš po mně tohle všechno chtít. Tohle se prostě nedá vydržet.“

„Tak mi řekni, co mám dělat?“

„Buď se musíš změnit ty nebo já. A úplně nejlépe oba.“

„Jak se mám změnit?“ Nechápe.

„Jsem objednaná na konzultaci u kouče.“ Řeknu rozhodně.

„Zbláznila ses, broučku? Ty mě posíláš za psychoušem?!“ Vyštěkne.

„To není žádnej psychouš. A říkám, že tam půjdu já. Je to ukázková konzultace zdarma, tak to chci vyzkoušet.“ Hájím se.

„Já ti nerozumím.“ Kroutí hlavou.

„Ta tvoje žárlivost, majetnickost, ochranitelství…to už se nedá vydržet!“

„Jak si na to přišla?“ Kouká na mě vyjeveně. „Takže ty si myslíš, že jsem psychopat?!“ Zařve.

„Neřekla jsem, že si psychopat.“

„Ale myslíš si to!“ Štěkne.

„Nemyslím si to. Já tě miluju, sakra! A chci pro tebe i sebe jenom to nejlepší. Chci, abychom žili jako jedna velká šťastná rodina.“ Říkám se slzami v očích.

„Lžeš! Ty nechceš, abychom žili jako šťastná rodina. Nechceš mít druhé dítě!“ Zaječí. Zaraženě sedím, nejsem schopná slova. Zrovna od něho bych tak ranivá slova nečekala.

O pár minut později mu v klidu odpovím: „Budu mít s tebou druhé dítě, ale až tehdy, až se sebou začneš něco dělat.“ Vstanu a odejdu do ložnice. Nahlas vzlykám do polštáře. Takhle zoufale jsem se snad ještě nikdy necítila. Přemohla mě dokonce i myšlenka, jestli jsem udělala správně. Bojím se, že ho ztratím. Bojím se, že ztratím sama sebe.

Uprostřed noci dostávám žízeň, tak se jdu do kuchyně napít. Radim sedí sklíčeně v křesle s lahví piva v ruce a kouká nepřítomně do země. Jdu k němu blíž. „Pojď spát. A už to nepij!“ Vytrhávám mu pivo z ruky.

„Nech mě!“ Protestuje.

„Prosím.“ Zaprosím.

Najednou se rozbrečí. „Mně je už jedno, co si o mně myslíš. Psychopat nebo alkoholik. Na tom přece nesejde, ne?!“

„To není pravda! Pojď spát, promluvíme si ráno.“ Prosím ještě jednou.

„Nejdu!“ Zařve. „Pojď za mnou. Pojď se se mnou pomilovat.“ Žadoní.

„Seš opilej. Pojď spát.“ Chystám se k odchodu, ale Radim mě silou čapne a povalí na pohovku za ním. Je z něho cítit alkohol.

„Nech mě, musím za malou!“ Nějakou dobu mě drží a nechce pustit. Začnu brečet. Změní chování – objímá mě a utěšuje.

„Promiň…“ Omlouvá se. Z očí mu taky kanou slzy. Já nevím, co si mám myslet. Mám strach. Bojím se ho. Takhle se ještě nikdy nechoval.

Vysoukám se z jeho náruče. Beru malou z postýlky – nechápavě otevírá oči. Naštěstí nepláče. Vyjdu z ložnice s Terezkou v náručí. Přemýšlím. Mám teď odejít?

Těsně rad ránem se objevuju u rodičů, uplakaná a nešťastná. Slíbí mi, že se o mě i o malou postarají.

Jako na zavolanou se uvolňuje termín na koučování, takže volám do práce, že přijdu o něco později. Přivítá mě milá slečna, se kterou trávím asi 90 minut svého času.

Vyprávím jí, co všechno se včera stalo.

„Už nevím, co dál. Já to už prostě nevydržím.“ Brečím.

„Jak bys chtěla, aby vypadala ideální situace u vás doma?“ Zeptá se mě koučka.

„My tři, šťastní a smějící se.“ Řeknu automaticky.

„Říkáš ‚my tři, šťastní a smějící se‘, co pro tebe znamená slovo ‚šťastní‘?“

„Klid, pohoda. Žádný strach nebo pochybnosti. Žádné utajování, schování se a hraní si na to, na co nejsem. Žádná majetnickost a ovládání, hlídání…“ Plivu ze sebe všechny hnusy. Všechny pocity, které cítím. A přichází pocit úlevy. Přiznávám si to.

„Co tě dělá šťastnou?“ Zeptá se koučka.

„Moje práce. Když stříhám klientky a u toho si s nimi povídám. A plynu. Jsem to já. Na nic si nemusím hrát, nic nemusím skrývat.“ Usměju se.

„Říkáš, že si na nic nemusíš hrát, nic nemusíš skrývat. Vnímáš v nějakých oblastech svého života právě tyto pocity?“

„Ano, když jsem doma. S manželem. Nechce se o mě dělit. Chce, abych patřila jenom jemu. Seděla doma na zadku a nikam nechodila.“ Odpovídám. A všechno mi dochází. To, co už přece dávno vím, jenom jsem to celé ty roky přehlížela a bála si přiznat.

„Napadá tě způsob, jak to můžeš změnit?“

„Říct mu to. Postavit se sama za sebe. Jenže já jsem to už několikrát zkoušela, ale on mě neposlouchá. Nerozumí mi. To proto jsem odešla k rodičům.“

„A jak se u rodičů cítíš?“

„Jako doma. Nemusím si na nic hrát a přetvařovat se.“ Říkám automaticky. „Já vím asi, na co narážíš. Jenže já Radima miluju a nechci ho opustit.“

„Vando, já tu vnímám rozpor. Říkáš, že Radima miluješ a nechceš ho opustit, a přitom si před chvílí říkala, že vnímáš, že doma máš pocit, že si musíš na něco hrát a skrývat se. Říkala si, že ti přijde, že se manžel nechce o tebe dělit. Chce, abys patřila jenom jemu. A tebe to trápí. Jak to teda je?“ Koučka mi pokládá zásadní otázku, která mi otevírá oči. Otázku, kterou začíná celý moje sebepoznávání a třídění si priorit v životě. Začátek hledání úcty a hodnoty sebe samé. Vlastnosti, které jsem v sobě tak dlouho potlačovala.

Tentýž den odpoledne na konci směny v práci na mě Radim čeká s obrovskou kytkou v ruce. „Vandi, promiň. Promiň mi za všechno. Prosím, vrať se i s Terezkou zpátky domů. Moc mi chybíte. Udělám všechno, prosím!“ Zaprosí a silou obejme. „Koupil jsem ti kytku.“

„Tady máš číslo na jednu dobrou koučku, dneska jsem u ní byla a navázala s ní dlouhodobou spolupráci. Jestli chceš, abychom se vrátily s malou domů, měl bys začít se změnou i ty.“ Vezmu si od něho květinu a odcházím opět k rodičům. 

Radim, stejně jako já, pravidelně chodíme ke koučce. Každý zvlášť, ale plánujeme v budoucnu i párové koučování. Dvakrát týdně mě Radim navštěvuje u rodičů, kde s Terezkou pořád bydlím. Obrovský kus cesty máme ještě před sebou. Ale já nám věřím. Držím toho něžného žárlivce za ruku a povzbuzuju, že to zvládne. Stejně tak jako on podporuje mě, protože se učím respektovat samu sebe a říkat NE.

Nechci nic uspěchat. Pořád Radima miluju a věřím, že v budoucnu budeme všichni spolu jako jedna velká a šťastná rodina. A nebráním se ani tomu, aby nás bylo o jednoho navíc.