Ďábelský návrh

Vyběhnu ven ze dveří. Je chladné, podzimní ráno. Jedním plynulým pohybem si vsunu sluchátka do uší. Hudba mi při běhu pomáhá, rytmus mě pohání kupředu. Běhání je v poslední době jediný druh pohybu, na který mám čas. Miluju ho i proto, že díky němu na chvíli vypnu a nepřemýšlím.

Můj život by se dal popsat jako hon za dokonalostí. Už od malička jsem se snažila být ve všem nejlepší. Jsem ten typ, kterého je všude vidět a slyšet. Vždy musím vyhrát a být první. Ve škole jsem byla šprtka – nejchytřejší žák ze třídy.

Ztěžka oddechuju do rytmu hudby. Pravá a levá ruka mi pomáhá v klusu. Běhám už několik let stejnou trasu. Jedu na autopilota a nemusím tak přemýšlet.

Zastavím se u obchodu s nápoji. Koupím si si neperlivou, obyčejnou vodu v půl litrové láhvi. Jedním lokem ji celou vypiju. Opřu se o zeď samoobsluhy. Rychle a nahlas vydýchávám. Sluneční paprsky olizují moji tvář. Mrknu na svoje chytré hodinky – je sedm hodin ráno. To se akorát stihám převléct, namalovat a jít do práce.

V práci jsem v jednom kole. Koneckonců jako každý jiný den. Pracovní stůl doslova přetéká nevyřízenou korespondencí. Nevadí mi to. Už jsem na ten tlak zvyklá. Stal se součástí života podobně jako vzduch, který dýchám.

“Andreo, máš se odpoledne zastavit u šéfa.” Hekne na mě kolega.

“Proč? Co se děje?” Zeptám se zvýšeným hlasem. Nemám ráda, když mě někdo vyrušuje od práce. A on to moc dobře ví. Všichni tady to vědí.

“To nevím. Ale prý jde o naléhavý případ. Říkal, že to spěchá.”

“Aha. Dobře, budu tam.” Odseknu stroze.

Mrknu do mobilu – jedna nepřečtená zpráva. Píšou mi z centra asistované reprodukce. Potvrzují mi sobotní termín. Jsem VIP klientka, takže se o mě postarají i o víkendu. Výborně! Zajásám v duchu.

Dítě je to jediné, co mi chybí k dokonalosti a štěstí. Nebo tak to aspoň cítím. Vždy jsem dostala, co jsem chtěla. Vše jsem si tvrdě a poctivě vybojovala. Jako lvice. Každý případ v práci. Jsem špičkou v právnickém oboru.

Celý svůj dosavadní život jsem obětovala kariéře. Všechno ostatní šlo stranou. Nejeden můj vztah skončil právě proto, že mi můj tehdejší partner vyčítal, že jsem kariéristka a nemám na něho čas. A tak se stávalo, že se v mém životě střídali partneři tak, jak střídáte ponožky. Můj poslední vztah skončil před půl rokem. Tentokrát ale nebyl důvod rozchodu můj hektický život. Bylo to zjištění, že jsem druhá. JÁ! Já nejsem NIKDY druhá!

Během oběda jsem si udělala pauzu od práce a četla si brožurku, která byla součástí e-mailu z kliniky. Otázka těhotenství a početí dítěte ve mně hlodala delší dobu. Pořád jsem to ale odkládala. A čekala. Na co? Sama nevím. Možná jsem tajně doufala, že potkám toho pravého, otce svého dítěte.

Možná jsem si tento fakt zvědomila díky spolupráci s osobní koučkou. K té mě přivedlo ztroskotání posledního vztahu. Vztahu, do kterého jsem vkládala veškerou důvěru. V koučování jsme prošly všechny oblasti života. Pitvaly jsme jednu po druhé. Léčily a zahojovaly rány. Předělávaly programy z dětství. A z tříměsíční intenzivní spolupráce, kdy jsem na sobě pracovala jako mezek, jsem došla k závěru. K vzezření, že ke spokojenosti a štěstí mi chybí dítě. Vlastní dítě.

Podle předem vyplněného dotazníku mi vyjeli jen dva adepti na oplodnění. Jednomu je osmadvacet, druhému třiatřicet. Oba vysokoškoláci, samozřejmě. A ať jsem se snažila radovat z představy sebevíc, pořád mi v hlavě hlodaly černé myšlenky. Nedokázala jsem se s tou představou ztotožnit.

Ne, že by mi vadila představa, že biologický otec mého dítěte bude mladší, než jsem já. Ostatně, mému poslednímu partnerovi bylo pětatřicet. Byl to trenér a postavu měl jako ze žurnálu.

Při představě na jeho tělo jsem se na chviličku začervenala. Rychle jsem ji ale zahnala. Protože ta hanba a pocit při zjištění, že má manželku, nezachrání ani jeho perfektně vypracovaný hrudník…

Po obědě vyrážím na naplánovanou schůzku za šéfem. Sama jsem zvědavá, o jaký případ jde. Další výzva přede mnou, pomyslím si.

Vejdu do kanceláře. Přesně načas. Nadřízený v místnosti není sám. Sedí tam s ním ještě jeden muž. ‘Co ten tady dělá?’ Probleskne mi v hlavě.

“Děkuji, že jste dorazila tak rychle, Andreo.” Přivítá mě šéf podáním ruky. Sedám si a přitom házím nenávistný pohled na druhého účastníka jednání.

“Co ten tu dělá?” Zeptám se hruběji než bych měla ředitele.

“Ten? To už si ani nepamatuješ, jak se jmenuju?” Řekne ironicky Viktor.

Viktor je mužskou verzí mě samotné. Bože, nechápu, jak můžu jenom pomyslet na to, že bych se srovnávala zrovna s ním! Ale ano, vždycky jsem se s ním tak trošku porovnávala. Byl pro mě hnacím motorem. Viktor, stejně jako já, je jeden z nejlepších v našem oboru. Válčili jsme spolu už na vysoké. Oba jsme chtěli vyhrát. Být nejlepší. Vlastně, on jediný mě párkrát dokázal porazit. Proto jsem ho asi neměla ráda. Brala jsem ho jako konkurenci.

“Jasně, že si tě pamatuju, Viktore.” Odseknu.

“Vy se znáte?” Zeptá se překvapeně ředitel.

“Ano, studovali jsme společně vysokou.” Odpoví sebejistě Viktor, přitom po mně očkem mrkne. Přikývnu na souhlas.

“Výborně, tak to vám společná práce půjde krásně od ruky.” Zvolá nadšeně šéf.

“Cože?” Vypadne ze mě.

“Jak jsem řekl. Jedná se důležitý, a taky naléhavý případ. Je zapotřebí, aby ho řešili špičky. Jedničky. A to vy oba jste.” Mrkne po nás ředitel. Já se nenávistně dívám na Viktora. Ten mi pohled stejnou měrou oplácí.

“Já s ním ale spolupracovat nechci.” Nesouhlasím.

“Klidně se úkolu zhostím sám.” Ihned se chopí příležitosti Viktor.

“To v žádném případě. Ten úkol bude můj.” Nedávám se.

“Myslel jsem si, že jednám s dospělými lidmi.” Řekne ředitel. Cítím se  jako hlupák. Jako pitomá puberťačka, kterou kárají rodiče.

“O jaký případ jde?” Zeptá se Viktor. A přitom ignoruje to, co před chvílí řekl šéf.

“Jedná se vážný případ pro naše VIP klienty. Spěchá. Musí být vypracovaný do konce víkendu. Mísí se v něm prvky ženského a mužského pohledu. To proto jsem se rozhodl o kooperaci vás dvou.” Představí nám případ ředitel.

“Rozumím. V neděli večer budete mít případ hotový na stole.” Skončí Viktor. Podá řediteli ruku na rozloučenou. Potom se s rukou napřaženou podívá na mě. Já sedím s rukama u těla, jenom se na něho nenávistně podívám.”

V sedm večer tě očekávám v mé kanceláři.” Řekne mi a odejde.

“Myslel jsem, že jste teda větší profesionál.” Namítne jízlivě šéf, když Viktor odejde. 

Zase si  připadám jako dítě, kterého kárají. To, co nejvíce v životě nesnáším. Přiznání, že je někdo lepší než já.

“V neděli večer budete mít případ na stole hotový.” Odpovím řediteli a vyrazím pryč z kanceláře.

Nevadí mi, že páteční večer, respektive noc, strávím prací. Už jsem si za ty roky zvykla. K šílenství mě dohání představa, že budu celou noc trávím s ním.

Z práce letím domů se osprchovat a převléknout. Cestou si koupím silné preso, abych doplnila energii.

Vejdu k němu do kanceláře. Krásná. Prostorná s výhledem na město, které se pomalu chystá na bujarý noční život.

Viktora nevítám. Rovnou se vrhám na svůj monolog k případu. Zespod, od pracovního stolu, mě pozoruje. Bradu má podepřenou rukou. Poslouchá.

“Takhle dokonale připravený monolog máš nachystaný ke každýmu případu?” Zeptá se po chvíli. ‘To je jediný, co mi odpoví?’

“Myslela jsem, že máme spolupracovat. Taky mi to není příjemný. Ale práce je práce.” Odpovím naprosto chladně.

“Ty musíš mít vždycky všechno perfektní, že?” Řekne zahloubaně.

“Poslouchals vůbec, co jsem řekla?” Vyjedu naštvaně.

“V klidu. Nemusíš hned být hysterická jak čertík z krabičky.” Řekne klidně.

“Já v klidu jsem!” Zařvu. Nesnáším, když mě někdo vychovává. “Jenom nemám na žvanění o blbostech čas.” Dodám.

“Měla by ses naučit odpočívat a uvolnit se. Nebo tě z té práce nakonec jebne.” Odpoví v klidu. 

Ztěžka oddechuju. Moje oči ho propalují zaživa. “Proč seš takovej kretén?”

“Já? Proč ty se chováš jak hysterická čúza? Co se děje? S čím máš problém?” Vstane ze židle.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. “Budeme se bavit o práci? Proto tady taky jsme, ne?!”

“Jasně.” Vzdechne. Rukou ukáže směrem k pohovce a konferenčnímu stolu, abych se tam posadila. Viktor mě následuje.

Asi hodinu aktivně pracujeme na případu. Rukama se snažím co nejlépe vysvětlit svůj úhel pohledu. Postoj a kroky, které jsou pro úspěšné vyřešení nezbytné.

Všimnu si, že mi Viktor upřeně pozoruje stehno. Zespod sukně mi vykukuje podvazek, kterým mám připevněné punčochy. Ihned si sukni spravuju a rovnám. Rudnu jako rajče.

“Takhle oblečená chodíš na každou schůzku?” Zeptá se s uštěpačným tónem v hlase.

“Můžeme pokračovat v práci?” Ignoruju jeho otázku.

“No, už se nedivím, že seš tak úspěšná.”  Řekne. Jeho odpověď se mi zaráží hluboko pod kůži. Je jako ostrá dýka, která mi probodává srdce.

“Kdybys jenom věděl, co jsem kvůli své kariéře musela obětovat!” Křiknu. Zvedám se z gauče a chystám k odchodu. Nechci se s ním bavit ani minutu. Bojím se, že se každou chvíli rozbrečím. A takovou slabost mu dopřát nemůžu…

Házím všechny spisy do kabelky. Bohužel si ale v záchvatu vzteku a rychlého balení nevšimnu, že mi na zem vypadává vizitka.

Sahám po klice a otevírám dveře. Když v tom uslyším jeho hlas: “Počkej, něco ti vypadlo.” Bere kartičku do svých prstů a čte nahlas: “Centrum asistované reprodukce?”

‘Sakra!’ Zkamením s rukou položenou na klice dveří. Nemůžu se pohnout.

Mrkne mým směrem. “Ty se pokoušíš otěhotnět?”

Jedním plynulým pohybem jsem u něho. Vytrhávám mu vizitku z ruky. “Vůbec nic o mně nevíš!” Zašeptám se slzami na krajíčku. S bolavým srdcem se otáčím k odchodu.

“Počkej! Sedni si chviličku.” Vstane a vyráží mým směrem. Bere mě za ramena. 

Vzdávám se sedám si zase na pohovku. “Vyhráls. Můj život není dokonalý.” Přiznávám slabinu. Slabinu, kterou jsem si já sama bála přiznat už několik let.

Nějakou dobu je ticho. Přemýšlí. “Myslel jsem, že práce je u tebe na prvním místě. Že seš stejná jako já.”

Podívám se mu zpříma do očí. “Ano, práce je a bude vždy na prvním místě. Ale každá žena ve skrytu duše touží po dítěti.” U posledního slova ztěžka polknu.

“Možná máš pravdu.” Pokrčí rameny. “Takže seš těhotná?” Ověřuje si.

“Zítra mám termín.” Zašeptám.

“A otec toho dítěte?” Vyptává se.

“Rozhoduju se mezi dvěma kandidáty.” Posmrknu. 

Viktor se nahlas zasměje. “No jasně, moderní žena. Všechno zvládne sama. Dokonce i počít dítě – že mě to u tebe překvapuje.”

“Jsem ráda, že se bavíš.” Vyštěknu a zvedám se k odchodu.

“Mám pro tebe návrh.” Křikne za mými zády.

“Jakej návrh?” Zeptám se s knedlíkem v krku.

“Ďábelskej návrh.” Řekne s úsměvem od ucha k uchu.

“Pokračuj.” Vybídnu ho ze zvědavost. I když musím přiznat, že se uvnitř klepu jako ratlík.

“Nic proti kandidátům na otce tvýho budoucího dítěte. Ale ruku na srdce, Andreo. Sama dobře víš, že lepší genetický materiál, než je ten můj, ti nikdo jinej dát nemůže. Jsme si podobní víc, než si myslíš. Navíc ty seš krásná žena, vždycky ses mi líbila…” Představí Viktor svůj ďábelský návrh. Nabídka, která se neodmítá?!

“Takže?” Ztěžka polknu.

“Když se se mnou vyspíš, tak budeme spokojení oba.” Odmlčí se. “Tak co? Přijímáš můj ďábelskej návrh?” Zeptá se. V očích mu probleskne jiskra lišáctví.

Hlavou mi víří tisíc myšlenek. ‘Jak se mám rozhodnout?’

Sjedu Viktora od hlavy až k patě. Zachovalý čtyřicátník – vždy byl perfektní. Upravený. Je vidět, že o sebe dbá. Pod košilí se mu zlehka rýsují svaly. Při tomto pohledu se přistihla, že si koušu spodní ret.

Viktor se teď opírá o stůl a čeká na mou odpověď.

“Tak jak pak ses rozhodla, krásko?” Zeptá se šibalsky.

“Když to udělám, tak jak budu mít jistotu, že to vyjde? Že otěhotním?” Zeptám se sebejistě. Ve skrytu duše jsem ale opět malou a nejistou holčičkou. ‘Mám poslechnout rozum nebo srdce?’

“No, asi to budeme muset zopakovat víckrát. Abys měla jistotu.” Kření se od ucha k uchu.

“Já tě tak nenávidím!” Vykřiknu. Jeho ďábelský úsměv se rozšiřuje dokořán.

Přiblíží se blíž a zašeptá mi do ucha: “Takže to beru jako ano.” Při jeho horkém dechu taju jako sníh. Ucítím nasládnou vůni pánského parfému.

Přistoupí ještě blíž. Zeširoka mi shlédne do očí. Nervózně sklopím zrak a bezradně přikývnu na souhlas.

Ukročí kousek dozadu. Sjede mě pohledem od spod až nahoru Zeširoka se usmívá. Prohlíží si mé udržované, čtyřicetileté tělo. Následně ucítím jeho horký dech na své šíji. Zavírám oči.

Vrháme se na sebe. Jsme jako dva lvi, kteří se perou o kořist. Chvíli má navrch on, chvíli zase já. Pořád spolu bojujeme, oba chceme mít navrch. Oba chceme vyhrát.

Přimáčkne mě na sklo okna. Mám tak jedinečnou možnost vychutnat si výhled na noční a zářící Brno pode mnou. Za normálních okolností bych nad takovou krásou oněměla. Teď ale jediné, co cítím, je moje prso přitisknuté na studený povrch okna a jeho horký dech na mém krku.

Polibky si trousí cestičku od mé brady, po krk až na rameno. V západu adrenalinu a vzrušení ztěžka oddechujeme. Vezme můj zadek do svých rukou. A sevře. Díky tomu se ještě víc přitisknu ke studenému sklu. Rukama šmátrá níž. Vjede mi po sukni. Nahmatá krajkové spodní prádlo. Jedním prstem začne kroužit uvnitř mého lůna. Vzdechnu. Rukama se snažím zabrousit dozadu jeho směrem. Nechci se jen tak pro nic za nic vzdát kontroly. Jenže Viktor je rychlejší. Chytne obě moje paže a bere je do své druhé ruky. Snažím se vzdorovat, ale nechce mě pustit. Ucítím bodnutí v krku – jako od upíra.

Ztrácím nad sebou kontrolu. Ocitám se někde v meziprostoru. Když už si myslím, že to nevydržím, ucítím celé jeho přirození uvnitř. Začne se hýbat. Prvně pomalu, potom tempo zrychluje. Stále svírá moje ruce vzadu, za mými zády. 

Vzdávám se. Naplno se mu poddávám. Je jako ďábel. Bere si každý centimetr mého těla. Mé duše. Ztrácím nad sebou kontrolu. Kousíček po kousíčku. A potom to přijde -ucítím třes v podbřišku.

Kácím se k zemi. Opírám se o studené sklo. A Viktor mě jako padající se domino následuje. Ležíme na chladné zemi. Před námi se rozprostírá výhled na osvětlené město. Město, které začíná svou páteční, velkolepou jízdu.

Asi o deset minut později se zvedám z podlahy. Sukni si prsty stahuju dolů. Vrávoravě se belhám se v podpatkách. Sedám si na pohovku a hltavě piju vodu ze sklenice. Viktor se mé reakci zasměje.

“Sklapni!” Štěknu po něm. Pořád se pod návalem adrenalinu třesu. A tak si sednu.

“Promiň. Jenom je to docela srandovní, jak do sebe klopíš tu vodu.” Směje se dál.

Nahlas vydechnu. “Vstávej! Jdeme pracovat.” Zavelím.

A tak se naplno věnujeme práci.

O dvě hodiny později na sebe zase vrháme. Tentokrát se nedávám a mám navrch já. Prvně ho ho pořádně proplesknu. Potřebuju si na něm vylít zlost. Za ty roky, co byl lepší než já. Za to, jak se ke mně choval. Za to, že mi navrhl tento ďábelský návrh. Za to, že jsem ten návrh přijala. Za to, že se při každém jeho doteku bortím jako hadrová panenka…

Sedí na pohovce. Obkročmo si sedám na něho. Vášnivě ho líbám, zatímco mě Viktor chytne za zadek. Pomáhám mu nasměrovat jeho chloubu dovnitř – do mé yoni, která ho naplno pohltí.

Začnu se hýbat. Spojení našich těl. Opět je to divoké, pudové. Ano, jsme jako zvířata. Jako dvě hladová a nenasytná zvířata. Tak mocná je ta energie, která mezi námi proudí. Nemáme absolutně žádné zábrany. A tak to, co uznáme za vhodné, zrovna v ten moment uděláme. Pereme se, koušeme se. Ztrácíme se jeden v druhém. Je to jako nikdy nekončící extáze.

Asi v šest hodin ráno, to už začíná svítat, stojíme u proskleného okna. V ruce zapálený doutník. Potáhnu ho ústy. Celý obsah kouře potom vydechnu Viktorovi přímo do obličeje. Nahlas a ďábelsky se směju. Takhle uvolněná a spokojená jsem nebyla ani nepamatuju. Vlastně asi nikdy.

Sbírám ze země svoje věci. Pracovní dokumenty nechávám na stole. Jenom je opatrně shrnu.

Oblečená a perfektní stojím u dveří. Beru kliku do ruky.

“Opravdu už musíš jít?” Ptá se mě Viktor vydechující kouř z doutníku.

“Musím. Mám před sebou ještě vyřizování osobních záležitostí.” Řeknu sebejistě. “V pět zase dojdu. A doděláme ten případ.” Dodám. 

Zasměje se a přikývne na souhlas. Podívá se z okna na právě probouzející se Brno.

Při příchodu domů hodím všechny věci rovnou do pračky. Vybírám si ten nejrychlejší a nejšetrnější program.

Jsem unavená. Přemýšlím. ‘Mám jít na kliniku nebo ne?’ 

Vyhrává únava. Spím skoro ve stoje. A tak sebou padnu do postele.

Budík mám nastavený na třetí hodinu odpolední – vstanu. Sním zbytek jídla ze včerejška.  Chystám se do kanceláře za Viktorem. Stíhám rychlou sprchu.

‘Co si mám vzít na sebe?’ Otázka, kterou řeší snad každá žena. Rozhodnu se, že vsadím na ležérnost – vytahuju ze skříně svetrové šaty. Při převlékání si všimnu nažloutlých kruhů po celém svém těle – zděsím se. Při polykání zjišťuju, že mám opuchlý krk – sakra! Připadám si jako puberťačka. I když, takhle zmožená jsem nebyla asi ani ve svých nácti.

I přes všechna svoje zranění přesně v pět hodin odpoledne stojím vysmátá od ucha k uchu ve Viktorové kanceláři. Perfektní a načas jako vždy.

“Měla by sis najít nějakýho chlapa. Nejseš potom tak protivná.” Vítá mě ironicky Viktor. Rty mu zdobí americký úsměv.

“I já tě zdravím.” Odpovídám úplně v klidu. “Můžeme se pustit do práce?”

“Jasně. Proto jsme přece tady, ne?” Řekne sebejistě. Kření se. Přikývnu na souhlas.

Sedíme u práce až dlouho do noci. Zívnu únavou.

“Seš unavená?” Zeptá se Viktor.

“Trošku.” Přiznám.

“Musíme to dodělat.” Odpoví.

“Já vím.” Přikývnu. Napjatá energie mezi námi, která včera visela ve vzduchu, se pročistila.

V jednu hodinu ranní je projekt hotový.

“Tak vida. Nakonec jsme to zvládli dřív, než jsem myslel.” Usmál se Viktor. “Dobrá práce, Andreo. Tak vidíš, nakonec spolu přece jenom dokážeme spolupracovat.”

Úsměv mu oplatím. “Jo, máš pravdu. Nakonec to nebyl zase až takovej opruz.” Zvednu oči v sloup.

Zkameníme. Viktor mě zeširoka propaluje pohledem. “Opravdu už musíš domů?”

“Co se stane, když zůstanu?” Ztěžka polknu a mrknu mu do očí.

“Je to jenom na tobě.” Zírá na mě z výšky dál.

Pohledem sjedu na jeho rty. A svolím: “Tak dneska naposledy.”

Ocitám se v jeho náruči. Tentokrát to není tak divoké a živočišné, jako předtím. Ano, je to dynamické a vášnivé. Ale ne vulgární. Vpíjíme se jeden do druhého. Ani na vteřinu se nechceme od sebe oddělit. Jeho rty tančí ve stejném rytmu jako moje. Jeho boky dokonale kopírují ty mé. Vystřídáme nepřeberné množství poloh i míst, které jsou možné provozovat  mezi čtyřmi stěnami. Do té doby, než začne svítat. Než začne nový den.

Zase posbírám věci z podlahy. Tentokrát odcházím definitivně. Mám strach se mu podívat do očí. Bojím se vlastní zranitelnosti. A tak zabouchnu dveře a rychle utíkám domů. Neotáčím se.

O devět měsíců později se mi narodí zdravá a krásná holčička. Pojmenuji ji Viktorie. Jméno jsem měla vymyšlené daleko předtím, než jsem vůbec zapřemýšlela nad tím, že by zrovna ON mohl být otcem mého dítěte.

Můj svět se smrsknul pouze na jednoho jediného človíčka, který byl na mě doslova závislý. Byl to pro mě zcela jedinečný a výjimečný zážitek. Najednou mě někdo potřebuje. Jsem tu jenom já. Já jediná.

Noční vstávání, kojení a každodenní péče o miminko mě naprosto vyčerpávaly. Nebyla jsem to já. Byl to pouze jakýsi obrys mě, který jsem ale nepoznávala.

Začala mi chybět práce. Přeplněný stůl povinností. Chyběli mi naštvaní a kolem mě proplouvající lidé. Chyběla mi ta sebevědomá žena, kterou jsem v minulosti bývala.

Vzpomněla jsem si, že mám pořád v mobilu uložené číslo na koučku, se kterou jsem před více než rokem spolupracovala. Její přítomnost pro mě představovala psychickou záchranu. Oporu. 

Díky asi šesti konzultacím, kde jsem si i pobrečela, jsem zjistila, že jestli se chci opět cítit ve své kůži dobře, musím nastoupit do práce. I když třeba jen na částečný úvazek. Musím být zase sama sebou.

A Tak se vydávám na to místo. Na místo, kde se to celé stalo. Na místo, kde celý ten ďábelský návrh vznikl.

S kočárkem vstupuju do jeho kanceláře. Viktor se na mě vyděšeně podívá.

“Andreo! Co tady děláš?” Zeptá se polekaně.

“Přišla jsem se tě na něco zeptat.” Hekám uříceně.

“Posaď se.” Ukáže rukou na pohovku. Na tu pohovku, kde možná vznikla naše dcera.

Beru si malou do náruče a společně s ní se posadím. Viktor mě zmateně následuje.

“Mám pro tebe návrh.” Řeknu sebejistě.

“Aje.” Vypadne z něho. “Už teď se mi to nelíbí.” Promne si prsty bradu.

“Sklapni a poslouchej mě” Zavelím. Jsem to opět já. Ta sebevědomá mrcha, která mi tolik scházela. “Chtěla bych se vrátit do práce. Chci, aby o ni bylo dobře postaráno. Aby měla nějakej mužskej vzor, když já jsem tu možnost nedostala.”

“Mužskej vzor? Vážně?” Řekne ironicky. “Myslíš si, že já jsem zrovna ten nejvhodnější kandidát?”

“Tak najednou nejseš ‘nejvhodnější kandidát’?!” Mrknu mu zpříma do očí. “Viktore, seš její táta, sakra!” Štěknu a propaluju ho pohledem.

Chvíli mlčí. “Jak se jmenuje?”

“Viktorie.” Odpovím upřímně.

“Děláš si ze mě srandu?” Zeptá se zvýšeným hlasem.

“Vůbec! To jméno jsem měla vymyšlený už dávno před tím. Před tím, než jsem věděla, že zrovna ty budeš její táta.” Hájím svoje rozhodnutí.

Viktor z ničeho nic vstane. Chodí ze strany na stranu. 

O chvíli později řekne: “Takže holka. Můžu ji vidět?”

Nakloním malou jeho směrem. Viktor se k ní skloní. A Viktorka ho očima následuje. Viktor má tak možnost podívat se do jejích malinkatých očí. Úplně stejných očí, jaké má on. Při tom pohledu ztuhne. Oněmí.

“Co po mně vlastně chceš?” Vypadne z něho asi po minutě mlčení.

“Střídavou péči, alespoň zčásti. Abych se mohla vrátit na poloviční úvazek zpátky do práce.” Navrhnu.

“Aha.” Špitne. “Budu si to muset ještě promyslet.” Dodá rychle.

Pokládám Viktorku zpátky do kočárku a chystám se k odchodu. “Viktore, vím, že to je těžký.” Polknu. “Děkuju, že si mě vyslechl a budeš o tom přemýšlet. Moc si toho cením.”

“Andreo!” Křikne za mnou. “Za normálních okolností bych tě rovnou vyhodil. Sama víš, že já nejsem rodinnej typ.” Vzdechne. “Ale ty její oči…”

“Já vím.” Vydechnu. “Děkuju. Dej mi prosím vědět, jak se rozhodneš. Ahoj.” Dodám a vyrážím s kočárkem pryč.

Nikdy by mě nenapadlo, že ve svém největším konkurentovi najdu parťáka do nepohody. Viktor se mi skutečně ještě ten den ozval. Souhlasil s mým ďábelským návrhem. Dostala jsem tak možnost se vrátit do práce. 

Byla jsem naprosto v klidu, když jsem od malé odcházela. Věděla jsem, že bude o Viktorku dobře postaráno.

Nikdy bych nevěřila, že zrovna z Viktora se stane milující otec. Díky Viktorce se v něm probudil otcovský pud a starostlivost. Změnil se. Koneckonců tak, jako já. Oba jsme zjemněli.

A my dva? Asi vás zklamu. V současnosti jsme opravdu jen rodiče malé Viktorie. I když, minulou noc tu Viktor zůstal přes noc. Otevřeli jsme si víno. A nahlas, od srdce, se zasmáli.

Nikdy nevíte, co vám zítřek přinese. Já se ničemu nebráním. Vrátím-li se zpětně, nic bych neměnila. Lepšího tátu pro své dítě, než je Viktor, jsem si opravdu přát nemohla.