Inspirováno skutečnými příběhy žen
Zelené oči. Pronikavá brčálová barva. Barva klidu, míru a pohody. Přesně takto se teď přála cítit. Přála si být zase sama sebou. Toužila se proměnit v malou holčičku, která se může schovat mámě pod dlouhatánskou sukni a být v bezpečí. Prahla po vůni lučních květin, jež právě na tomto místě už od malička trhávala. A namísto toho sedí uprostřed dechberoucí zeleně a čeká na masožravého chlípného vlka. A jeho vyceněná zubiska připomínající tesáky. Ona v nich rozeznávala ďábla, i když všichni okolo tvrdili opak. Je to mecenáš, patron – syn boží. A pro tebe je velkou ctí – pro celou naši rodinu, že tě přijme za svou další ženu. A je úplně jedno, že je mezi vámi více než třicetiletý věkový rozdíl. Bůh rozhodnul, že je to správně. A s tím se nic nedá dělat. Je jedno, že tvoje tělo ještě nemá potřebné křivky ke zplození dítěte. Je jedno, že ti letos bude teprve třináct let. Náš pán si to tak přeje, tak to tak musí být.
Oděna v bílých šatech evokujících nevinnost a neposkvrněnost. Další ctnosti, které toto učení kázalo. Být poslušná svému manželovi. Pouze toto chování tě zachrání před zatracením, aby ses mohla vrátit do věčného ráje – do nebe. Ne každý má to štěstí jako ty. Ne každý může být vykoupen. Tato moudra slýchávala od narození, podobně jako její vrstevníci. A tak jim věřila. Ztotožnila se s touto filozofií a řídila se poslušně každým určeným pravidlem. Až do doby, kdy pocítila, že je rozhodnutí Pána proti její srsti. Skutečně chce být ženou číslo 55?
Překřížila si nohy a nahlas povzdechla. Před jejíma očima se rozprostírala krása červnové přírody. Rozkvetlé květiny, stromy a keře plodící ovoce a dary země, které jí a jejímu kmenu zajišťují obživu a blahobyt. A její úkol v tomto seskupení? Být hodnou a poslušnou manželkou a členkou. Dělat pouze to, co říká patron a její budoucí manžel. A rodit děti.
Těšila se na moment, kdy porodí miminko, i když neměla vůbec tušení, jak k tomu dojde. Nedokázala se totiž ztotožnit s představou, že její útlé dívčí tělo nabírá kyprých ženských tvarů s boulí na břiše.
„Diano, je čas,“ zavolala na ni zdáli maminka.
Diana si hřbetem ruky otřela usmrkaný nos, narovnala si šaty a dvakrát zamrkala víčky, přičemž jí na šatech ulpěly poslední zbytky slz.
Maminka jí pečlivě špendlila do vlasů bílý hedvábný závoj. Dnes byla tišší než obvykle. Klidný úsměv vystřídala nervozita a strach. Diana nerozuměla směsici emocí v maminčině tváři – jak by také mohla?! Kdyby věděla, co ji čeká, pochopila by. Pochopila by, že její maminka myslí na stejný moment před několika lety nazpátek – na svou vlastní svatbu. Pochopila by, že myslí na bolest, ponížení a strach, který ji sužoval v den svatební noci. Pochopila by, že by dala život za to, aby její dcera nemusela zažít taková muka jako tenkrát ona. Jenže taková jsou pravidla a s tím se nedá nic dělat. Pán to tak nařídil.
„Maminko, já mám strach,“ zašeptala Diana, když nastupovala do auta, aby splnila svůj slib.
„Všechno bude dobré, dcero moje. Pán to tak určil a jedině on ví, co je správné,“ usmála se matka se strachem v očích.
Dveře za Dianou se zavřely a auto uhánělo pryč. Dál. Na místo, kde se sňatek třináctileté dívky s pětačtyřicetiletým mužem dá zrealizovat. Na místo, kde je legální, aby si dítě provdalo za muže ve středním věku a stalo se manželkou číslo 55.
Obřad byl formální, nelišil se od těch, kterých byla pravidelně každý den součástí. Záchvěv paniky se dostavil ve chvíli, kdy měla svému budoucímu manželovi opětovat první manželský polibek. Jeho slizký, neodbytný jazyk byl jako odporný slimák dobývající se do jejích neposkvrněných úst.
Při odjezdu do jeho vily přemýšlela, co ji čeká. Jak to teď asi bude, když se stala jeho ženou? Věděla, že se její život promění, a to od základu. Věděla, že se musí sžít se spolumanželkami. Věděla, že jí přibudou nové rituály a tradice, co do manželství patří. Ale netušila, že manželské povinnosti jsou muka, která se pravidelně opakují. Netušila, že nemůže odmítnout a prosit, ať manžel přestane, protože ji akt bolí. Netušila, že bude pouze sexuální hračkou pro uspokojení muže a stroj pro plození dětí.
Manželská noc – první blížící se rituál nového života.
„Svlékni se,“ poručil jí manžel.
Ztuhla a nechápala, co po ní chce. Vždyť toto pravidlo je v komunitě výsostně zakázáno. Nesměly se odhalovat ani kotníky, natož pak její ještě dětské tělíčko přecházející do puberty.
Po chvíli ji příkaz drsněji zopakoval: „Slyšela jsi, svleč si ze sebe ty šaty!“
Slzy měla na krajíčku, ale poslechla. Sáhla dozadu za krk a rozepnula drobný knoflíček. Potom roztřesenýma rukama podkasala svoje dlouhé bílé splývavé šaty až k bokům. V tu ránu už stál před ní a obratně jí šaty převlékal přes hlavu. Měla na sobě jen dlouhé spodní nohavičky, které jedním plynulým stažením rukama jejího manžela skončily na podlaze.
Zářící zeleň v jejích očích ztmavla. Klid se změnil ve strach. Nesměle se mu podívala do očí, držící si přitom stydlivě jemné kopečky prsou v dlaních. A zděsila se. Uviděla zlověstný výraz s propalujícími se jiskrami, jenž se v jeho tmavých očích zjevil. Na malý moment v nich spatřila ďábla.
Pohodil ji na postel a roztáhnul nohy. „Chvíli počkej, nikam nechoď – nehýbej se!“ poručil.
Během chviličky se dveře ložnice otevřely a ona ve dveřích poprvé spatřila každou jednotlivou spolumanželku. Rituál svatební noci mohl započít.
Všech 54 manželek si posedalo do kruhu kolem lože svého manžela. Věděly, co je čeká. Některé při pohledu na to, co se bude jejich spolumanželce dít, stále neskrývaly děs, jiné se s procesem už smířily a braly ho jako součást přijetí další chotě do manželova života.
Pestré květiny nepřeberných barev, svíčky, obrazy svatých a kříž visící nad postelí důležitost posvátného obřadu umocňoval. Jakmile se vše splnilo a i manžel byl připraven, mohl rituál posvátnosti manželství započít. Ano, tak o tom tato sekta smýšlela. Pro normálního smrtelníka pohled představoval zvěrstvo páchané mladé nezletilé dívce. Znásilnění v přímém přenosu za účasti přihlížejících žen, které i přesto, že z vlastní zkušenosti věděly, o co jde, s tím nic neudělají. Naopak, nechají dítě napospas úchylovi.
A tak za zpívání a odříkání manter a chvalozpěvů se uskutečnila svatební noc. Noc, kdy nevěsta brečela bolestí a ženich se perverzně ukájel za účasti dalších nezletilých dívčin a dam ve středním věku. Možná si dokonce některá z nich toužila lože s nevěstou vyměnit, protože láska, kterou cítila ke svému manželovi, hraničila s posedlostí.
Ráno se Diana probudila s bodavým tlakem v podbřišku. Nahlédla pod peřinu a pod sebou uviděla koláč krve. Lekla se. Nejprve si myslela, že umírá. Potom jí došlo, že to bude menstruace, která přišla poprvé teprve před dvěma měsíci. Matka jí vysvětlila, že je vše v pořádku, že se krev každý měsíc objevuje všem ženám, protože to je známka toho, že jsou připravené k plození dětí. A když se krvácení přestane objevovat, znamená to, že posvátnost manželství se zdařila a ona bude brzy matkou.
Hlavou jí problesklo, že asi selhala, protože krvácí. Možná nebyla tak poslušná, jak si její manžel přál. Možná včerejší noc moc brečela a naříkala. Neměla tolik projevovat emoce – zastyděla se sama před sebou a slíbila si, že se do příště polepší. Chtěla být přece dobrou a počestnou manželkou – jako její matka. Chtěla patřit mezi vyvolené, kteří se zachrání před vykoupením a půjdou do nebe.
Dny se proměnily v týdny a týdny v měsíce. A Diana se začala sžívat s novou rolí. Pokorně, každý měsíc, poslušně plnila manželské povinnosti. Zvykla si na tupou bolest v podbřišku objevující se den následující. Zvykla si na nepříjemný zápach z jeho úst, který se linul ve chvíli, kdy ji líbal na ústech a krku. Zvykla si na násilnost a drtivé pohyby, kdy se jeho úd snažil vší silou dostat pod její na zem sahající sukni.
Na dvorku a zahradě kolem vily se zelenaly stromy, rozkvetly šeříky a podmanivá květinová vůně dávala na vědomí, že se blíží léto. Spolumanželek, stejně jako dětí, přibývalo. Rodina se rozrůstala. Všude byl slyšet dětský smích, který hladil Dianiny uši. Ženám se jedné po druhé zakulacovala břicha, která se nadouvala pod dlouhými splývavými pastelovými šaty. I Diana měla štěstí, zjistila, že perioda tento měsíc nepřišla a následující ráno strávila kvůli nevolnostem v koupelně.
Jak tak plynul čas, tak se i Diana změnila. Z dívky se stávala budoucí matka. Důkazem toho bylo její mírně nadouvající bříško, které hrdě nosila a ukazovala ostatním ženám. Věřila, že Bůh je na její straně, protože ji umožňuje v sobě nosit nový život. Věřila, že je to důkaz, že je poslušnou manželkou. Věřila, že je na správné cestě k tomu, aby se jednou s dalšími vyvolenými dostala až na vrcholek hory Sinaje, kde ji čeká osvobození.
Diana cítila, jak se v ní rodí nový život. Pociťovala mírné záchvěvy a pohyby uvnitř svého těla. Poprvé v životě zavnímala pocit, kterému se říká mateřská láska. Nevěděla, jestli porodí dívku nebo chlapce, ale věděla, že miminko bude ochraňovat a střežit jako oko v hlavě. Věděla, že udělá cokoliv, aby se netrápilo. Udělá cokoliv, aby žilo krásný a radostí naplněný život tak, aby se jednou mohlo spolu s ní a ostatními jejího kmene setkat tam nahoře – u Pána Boha v nebi.
A bylo to tu, den D se blížil a Diana začala pociťovat první kontrakce. Zmítala se v záchvěvu bolestí jako had. Držela si své obrovské břicho, které oproti zbytku těla vystupovalo. Nahlas a zhluboka rozdýchávala každou tupou bolest, která přicházela postupně. Přišla a zase odešla. Intenzita se měnila stejně tak, jako myšlenky, které jí poletovaly hlavou. Bála se.
Za srdcervoucího křiku, kterému přihlížela porodní bába – žena středního věku a ostatní už zkušené matky, Diana porodila. Zvládla to – zvládla. Upocenou dlaní si utřela ještě mokré čelo a vysíleně přivinula na hruď své první dítě. Bylo to děvče. Byla maličká a křehoučká. Zakrvácená a namodralá, ale statečná. Další bojovnice, pomyslela si v duchu Diana.
Diana byla vysílená, chtěla spát, ale její holčička potřebovala nakrmit, přebalit. Potřebovala obejmout, pohladit. Stejně tak, jako Diana, která po lásce prahla od chvíle, co se vdala. Toužila opět pocítit bezmeznou a nikdy nekončící lásku. A pocit bezpečí – vědomí, že je vše v pořádku.
„Vítej mezi námi, Rose,“ pošeptala maličké do ouška. Pojmenovala ji po květině – po růži. Nádherná rudá kštice přímo vybízela k tomuto jménu a ostny potvrzovaly fakt, že Rose se na svět vyklubala i přes všechna dosavadní utrpení, která její matka musela pro zrození dcery obětovat. Zelené oči – stejné jako matčiny, značily klid a již dávno zapomenuté semínko kouzla nespoutané přírody. Tak čisté a nevinné jako samotné nemluvně. Ještě neposkvrněné filozofií FLDS sekty, často známou jako Mormoni.
Rose rostla. Žila v dobře zavlažené půdě, jejíž hnojivo představovalo bezmeznou mateřskou lásku. Prstýnky v jejích vlasech se začaly kroutit. Každá kudrna poukazovala na trn, který její matka pro zrození musela vytrpět. A kolik toho ještě v budoucnu vytrpět musí.
Diana oslavila patnácté narozeniny jako novopečená maminka. A to ani netušila, že druhé dítě je už v nedohledu. Po šestinedělí se opět navrátily manželské povinnosti, a tak se zplození nového života brzy opět podařilo.
Štěstí nebo neštěstí – záleží na úhlu pohledu. Druhý porod nebyl pro Dianu zázrakem, ale zklamáním. Přišel nečekaně v noci, to byla teprve v sedmém měsíci těhotenství – Diana potratila.
Chlapeček – dítě boží, nikdy nespatřil světlo světa. Nikdy se poprvé nenadechl svěžího jarního vzduchu. Nikdy nespatřil onu nádheru, kdy pučí první jarní kvítí. Nádheru, kdy se rodí nový život.
Hřích. Diana si myslela, že důvod, proč nedonosila své druhé dítě, byl následek těžkého hříchu, který krátce po porodu holčičky způsobila – to proto ji Bůh takto potrestal. Věděla, že je zakázáno dělat unavenou a chtít spát, když ji čekají manželské povinnosti. Věděla, že je zakázáno předstírat nevolnost. Jenže byla ještě vysílená a bolavá po svém prvním porodu. A navíc její Rose přesně ten den potřebovala nakojit – ale jak, jak ji mohla dopřát mateřské mléko, když byla sama ještě dítě? Musela brzy v noci vstávat a prosit o pomoc ostatní zkušené matky, které měly mléka na rozdávání.
Diany se zmocňovala panika. Věděla, že selhala. Bála se dalšího selhání. Holčičku před spaním drtila ve svém objetí, až vzlykala bolestí. Při styku s manželem zamačkávala každou spadenou slzu. Před každou další očekávanou menstruací se modlila k Bohu, aby nepřišla. Málo jedla, spala.
Jaro se změnilo v léto. Ach, jak Diana milovala teplé letní dny strávené v přírodě. S Rose seděla nahoře na kopci a rozjímala. Nasávala parný červencový den. Dlouhatánské šaty jí vlály ve větru. Pramínek vlasů, jež vykukoval z pracně stáhnutého copu, jí nezbedně vstupoval do očí. A tato malá čouhající změť vlasů značila její aktuální situaci. Ano, takhle se teď také cítí – jak ten vlas. Chvíle, tato krátká, přesto svatá chvíle, kdy může být pouze sama sebou. Jen ona a její dcera Rose.
Bezstarostnost a koukání do zeleně způsobovaly, že její brčálové oči se na malou chviličku zjemněly. Opět z nich byl cítit klid, který přitáhnul i Rose, jež se schovala pod máminu sukni podobným způsobem, jako to před několika lety dělávala Diana.
Týden na to Diana s Rose seděly na bohoslužbě v kostele. Prorok kázal o životě po smrti. Nabádal své ovečky k poslušnosti, protože jedině ta je dovede k vysvobození před záhubou v podobě konce světa, jenž je už téměř v nedohlednu. Dav zachvátila panika – nikdo přece nechce být mezi vyhnanci, všichni se touží vyšplhat na samotný vrchol hory Sinaj, na kterou prorok odkazuje a vstoupit do věčného a blahem překypujícího ráje.
Diana nesměle pokukovala po lidech v davu. Dělávala to tak od dětství. Bavilo ji pozorovat grimasy v obličeji, které lidé při mši dělávali. Od radosti ke starosti. Od víry po strach. Tentokrát spatřila obličej, který nikdy předtím neviděla. Patřil muži jen o několik let staršímu, než byla ona sama. Hoch si prohrábnul bujnou kštici a úsměv Dianě oplatil. Toto gesto způsobilo, že se s Dianou zachvěla zem. Nikdy předtím tuto emoci nepocítila – a jak by také mohla, když se nevdávala z lásky, ale donucení. Jak taky, když byla pouze otrokem vykonávající rozkazy svého pána.
Rose chytila maminku pevněji za ruku, načež si všimla neobvyklé růži v jejím obličeji, který byl obvykle bílý jako stěna. Maminka se culila jako malá holčička. Zastyděla se sama nad sebou a nad myšlenkou, která jí přelétla hlavou, protože se jí neznámý muž sedící naproti líbil. A to tak moc, že na něho od té doby myslela každý večer před spaním.
Týdny odnesly měsíce a ty zase roky. Diana čekala své již čtvrté dítě. Měla štěstí, od toho nešťastného potratu se každé další narodilo zdravé. K Rose přibyla ještě Mary – po Panence Marii a Joshua, který se stal otcův oblíbenec.
Dianě už bylo jednadvacet let, když došlo k jejímu velkému vzezření. Dostala příležitost, na kterou čekala několik let. Rozhodla se udělat velký, téměř razantní krok – po třech letech promluvit s oním záhadným mladíkem, který se na ni každou bohoslužbu díval jako na svatý obrázek. Jako na neposkvrněnou mladou ženu. S láskou a úctou. A to i přesto, že už je dávno pošpiněná. I přesto, že ve svém luně nosí už páté dítě jiného muže.
Potkala ho, když byla sama na louce se svými dětmi. Nejstarší Rose vesele skotačila se sourozenci, a tak Diana mohla na chvíli upustit páru a být jen sama se svými myšlenkami. Stydlivě na ni zamával rukou. Diana nejprve sklopila zrak, protože se bála. Poté ale sebrala všechnu odvahu, kterou v sobě celé nelehké roky ukrývala a gesto mladíkovi oplatila.
Najednou jako by se zastavil čas. Stála tam jen ona a on – dva nešťastníci, kteří se báli uvěřit v lásku. A přitom jejich učení právě o lásce kázalo jako o tom nejkrásnějším, co člověk může prožít. Láska je smyslem života. Ovšem ne láska pozemská, ta je vrtkavá a nevypočitatelná. Pouze láska k Bohu je ta pravá, stálá a bezmezná.
I přes všechna paradigmata, která dvojice slýchávala už od raného dětství, se tento pár rozhodnul udělat výjimku. Protože ta vzájemná přitažlivost byla jako droga. Táhlo je to k sobě jako magnet.
Mladík utrhnul květinu a podal ji Dianě, která ji se sklopeným zrakem stiskla do dlaně. Nemuseli mluvit, slova nebylo třeba. Stačila jim pouze přítomnost druhého. Pouhé bytí tady a teď. Sen, který se Dianě zdál každou noc ve spaní celé tři roky. Od doby, co Davida, jak se později dověděla, na mši spatřila.
Za tu dobu prožila několik nešťastných nocí, kdy myšlenkami byla pouze s ním. Věděla, že je to zakázáno, ale nemohla si pomoct. Byl pro ni jediná světlá věc v celém tomto velkém blázinci. Myslela na něho i při porodu a představovala si, že Joshua je synem Davidovým.
A teď se její přání stalo realitou. Stojí tu naproti tohoto krásného mladého muže a nasává vůni jeho nervozitou upoceného těla. Kéž by tak sebrala odvahu a směla ho pohladit po jeho hladce oholené tváři. Kéž by tak měla odvahu k tomu zjistit, jak chutnají jeho rty.
„Jak se jmenuješ?,“ zeptal se se strachem a vzrušením zároveň po chvíli mladík, jenž byl pouze pár centimetrů od ní.
„Diana,“ sotva vydechla a její tváře vykouzlily stydlivý ruměnec.
„Já jsem David,“ mrkl do jejích klidných brčálových očí.
Na letmý okamžik vzhlédla Davidovi do tváře, měla tak možnost spatřit jeho pomněnkové oči, jež mapovaly každý detail jejího červenajícího se obličeje.
Imponovalo jí, jak na ni hleděl – s láskou a úctou. Přesto si nebyla jistá, zda udělala správně a květinu od Davida přijala. Cizoložství je totiž hřích hříchů, za který se trestá vyhoštěním z komunity. A toho se Diana tuze bála. Sbalila svoje tři děti a utíkala zpátky do vily ke svému manželovi a prorokovi. Měla obrovský strach, že zjistí, co se jí na louce honilo hlavou. Měla strach, že ví, že na malou chvíli pomyslela na jiného muže. Měla strach, že je hříšnicí, protože s neznámým mluvila.
„Prorok je zatčen,“ oznámil všem 65 ženám jeho soukmenovec a ochránce. Diana si myslela, že je to zase její vina. Bůh trestá nejen ji, ale celou její rodinu.
Spolumanželky se jedna po druhé hromadně pokřižovaly a začaly se modlit za vysvobození manžela. Pouze Diana nemyslela na neštěstí, které manžela a celou FLDS komunitu potkalo. Myslela na okamžik, kdy stála pouze pár centimetrů od Davida. Vzpomínala na jeho vůni a hlas, který ji hladil v uších. A bála se, že tento posvátný okamžik už víckrát nenastane. Nevěděla, co ji čeká. Stejně tak jako dalších 64 žen. Prorok byl pro ně vším. Smyslem jejich života – to pro něho dýchaly. Jak jen mohli ti zlí lidé venku něco takového dopustit?
Diana zpytovala svědomí. Nevěděla, na jakém břehu barikády má stát. Srdce, to souznělo se spolumanželkami a komunitou. Ale hlava, ta tvrdila pravý opak. Doneslo se, že prorok je obviněn z nelegálního domlouvání manželství nezletilých dívek se staršími muži. A prý čelí obvinění i z toho, že on sám má skoro polovinu nezletilých manželek.
Logika versus srdce, takto se rozhodovalo spousta lidí z komunity. Čemu mají věřit? Ti, kteří poslechli rozum, byli vyhoštěni ze skupiny. Jednalo se především o starší vzdělané muže, kteří představovali pohromu pro FLDS sektu. Tito pánové se museli sbalit a odejít pryč, přičemž ženy a děti tu museli ponechat. Ty byly přiděleny jiným manželům.
Seznam vyhoštěných přibýval a Diana se obávala, že na něm bude napsán i David. Ne, nebyli v kontaktu, vídávali se jen při bohoslužbě. Přesto ten pocit a vzpomínka na moment, kdy stáli vedle sebe, byl natolik silný, že na něho oba pokaždé, když si nenápadně hleděli do očí, mysleli.
Restrikce sílily a matkám byly odebírány ještě malé děti. Diana měla strach, že vezmou ratolesti i jí. Byly pro ni vše. To pro ně žila – to pro ně dýchala.
Její prvorozená Rose rostla jako z vody, začínala se měnit ve slečnu. A tento fakt Dianu znepokojoval o to víc. Bála se, že jí ji vezmou. Bála se, že ji čeká stejný osud jako před deseti lety ji.
Rose bylo teprve deset let, když musela odjet a opustit svoji matku. Říkali, že odjede na místo, kde je klid, mír a ráj na zemi. Na místo, které je tolik podobné vrcholu Sinaje, kam všichni toužili po smrti odejít. Nechtěla ji pustit, bála se o ni. Plakala a naříkala – ale co měla dělat? Je to nařízení pána, proroka a mecenáše – jejího manžela, který i přesto, že seděl ve vězení, měl stále nad komunitou kontrolu.
Nejprve ji odvedli Rose, za několik měsíců i Mary. Luise, která byla ještě batole, měla mít tu čest odejít hned vzápětí. Zbyl ji pouze syn Joshua – tolik podobný svému otci.
Diana seděla schoulená na zemi a škubala si vlasy strachy a vztekem. Co bude s jejími holčičkami? A co bude s ní? Všechnu radost jí vzali. Vše, co milovala, bylo pryč.
Jediný její záchytný bod byl nyní pouze David, který ji pohledem při mši držel při životě. Jenže jednoho dne zmizel i on. Chyběl několik týdnů v kuse a Diana se dozvěděla, že byl napsán na černé listině a vyhoštěn z komunity.
Mračna nad Texasem se vztahovala. Novináři získávali víc a víc informací o zvěrstvech, které se ve Fundamentalistické církvi Ježíše Krista svatých posledních dnů děly. Nelegální polygamie, sexuální obtěžování, týrání žen a dětí. Neschopnost s trestnými činy něco udělat, protože nebyly dohledatelné důkazy. Přidělená policie v oblasti, kde sekta žila, patřila mezi členy FLDS, takže vykonávané praktiky brala za samozřejmost. A jak by také ne, když v této demagogii byli odmalička vychováváni.
Zlom přišel v momentě, kdy se rozzuřený aktivistický dav rozhodnul vniknout do tábora reprezentující chválou oplývající podobiznu hory Sinaj a vysvobodit nešťastné děti a mladé dívky před utrpením. Děti byly přesunuty na „bezpečné místo.“ A na světlo vylézaly další tabuizované věci, které měly být trvale před veřejností schované pod pokličkou.
Přišla chvíle, kdy Diana opět uvěřila, že Bůh skutečně existuje. Na nic nečekala a spolu s dalšími ženami si svoje děti vzala z tábora, kam před lety odcestovaly za lepší budoucností, zpátky. Rose a Mary ji vítaly se slzami v očích, ale nejmladší Luise nevěděla, kdo ona neznámá vystrašená žena nazývající se její matkou ve skutečnosti je.
Poprvé za dosavadní existenci Mormonů se komunita začala otevírat veřejnosti, ovšem opačným způsobem, než by se očekávalo. Ženy tvrdily, že jsou ve společenství šťastné. Tvrdily, že jim děti byly aktivisty odebrány nedobrovolně. Tvrdily, že všechny vdané ženy jsou vyspělé a připravené k plození dětí. Tvrdily, že všechny nevěsty jsou den před svatbou zletilé a připravené vzít si manžela v podobném věku.
Dianě bylo proti srsti přetvařovat se a hrát si na někoho, kým není. Ano, dělala to celý svůj dosavadní život. A možná právě proto toužila udělat výjimku a zkusit něco jiného. Protože – co může ztratit? A neztratila v životě snad už vše, co mohla?
Věděla, že odpovědi žen jsou předem schválené a přichystané od proroka. Hlava na ni doslova křičela, ať uteče. Ať se osvobodí, podobně jako jiní, jež byli nedobrovolně vyhnáni z komunity. Nejen muži, ale i ženy, které měly kuráž a utekly, se již víckrát nevrátily – teda, až na pár výjimek.
Byla horká srpnová noc a Diana spolu s jejími čtyřmi dětmi pozorovaly hvězdy. Loukou se linul příjemný teplý vánek, který ovíval jejich tváře a upocené paže. Obloha hrála všemi odstíny a zelená krajina před nimi přecházela do tmavošedé barvy.
Brčálové oči ženy č. 55 se rozzářily. Poprvé za pětadvacet let se v nich objevila touha po svobodě tak mocná, že na nic nečekala. Sbalila si raneček, chytila své čtyři potomky za ruku a spolu s dalšími odvážlivkyněmi vyrazila do neznámé budoucnosti vyhnanství.
Nevěděla, co ji čeká. Doufala, že tam někde venku potká Davida, který byl pryč už celou věčnost. Doufala, že pouze tohle je způsob, jak ochránit všechny svoje děti před mukami, které museli ona a další její příbuzní a členové FLDS společenství vytrpět tady na zemi před tím, než se dostanou do tolik oslavovaného místa, kde je ráj na zemi. Až na samotný vrchol hory Sinaj, kde je čeká vykoupení.
Brčálové oči ženy č. 55 je součástí e-sborníku s názvem ZELEŇ ve 13 povídkách. Povídku si můžeš také poslechnout jako audio. Příběh vychází z dokumentu Keep Sweet: Pray and Obey.
