Láska s vůní kávového aroma

Vyběhnu do ještě chladného jarního dne. Většinou mívám klidná a inspirativní rána. Dnešek je výjimkou. Slíbila jsem své klientce, začínající a talentované podnikatelce, že schůzku ohledně koučinku naplánujeme ihned z rána. Mariana se tak v klidu může věnovat rozvíjení potenciálu u svého právě začínajícího a vzkvétajícího podniku.

Vystupuju z šaliny, abych si mohla ještě po cestě koupit kávu ve „stánku na kolečkách.“ U usměvavé mladé brigádnice si objednávám dvojité preso, aby mě po ránu pořádně nakoplo. Obvykle si v teplu a pohodlí kavárny dopřávám napěněné flat white, dnes ale potřebuju něco silnějšího.

Zaplatím jsem za voňavý horký nápoj a vyrážím rychle vpřed, abych stihla na schůzku dojít včas. Bohužel se ale pořádně neohlédnu a schytám papírovým kelímkem ránu přímo do prsou. „Sakra!“ Vyštěknu. Vzhlédnu nahoru vidím před sebou mladého muže. Provinile na mě z vrchu kouká.

„Pardon, omlouvám se, já…“ Koktá.

Intuitivně lovím papírové kapesníky z kabelky a otírám si potřísněné prso od kávy. „Nic se neděje. Je to moje chyba, měla jsem se pořádně ohlédnout.“ Odpovídám neznámému, a přitom si stále drhnu skvrnu.

„Ne, je to moje chyba. Spěchám na jednu schůzku. Vlastně už teď mám zpoždění.“ Řekne smutně a pokrčí rameny.

„No, tak to jsme dva.“ Přitakám.

„Opravdu pro vás nemůžu nic udělat?“

„Kašlete na to, to se vypere. Je to jenom příjemné kávové aroma. A já kávu miluji.“ Usměju se.

„No tak teda dobře. Ale pro jistotu, tady je moje vizitka.“ Řekne a vytáhne z kapsy lísteček s jeho jménem a telefonním číslem.

„Děkuji. Myslím, že jedno kafe jako omluva by možná bodlo.“ Zakřením se. Koneckonců, když si ho letmo projíždím očima, tak vypadá mile a sympaticky.

„Určitě se mi ozvěte, budu rád. Teď už ale musím. Na shledanou.“ Skončí a rychlým krokem pádí pryč.

Zavrtím hlavou. Dojde mi, že taky spěchám. A tak jsem rychlým, i když opačným směrem vyrážím na schůzku.

Dolétnu do voňavého obchodu, který je pro zákazníky ještě zavřený. Ve vzduchu cítím květinovou vůni.

„Ahoj.“ Pozdravím Marianu. „Levandule?“

„Ahoj. Jako myslíš tu vůni, co se line celým obchodem? Jo, je to levandule. Je čerstvá a nevinná jako nemluvně, které dorazilo přímo z Francie!“ Zasměje se Mariana. Je neuvěřitelně pozitivní a vždy usměvavá. Už od začátku patřila mezi mé oblíbené klienty.

Zasměju se s ní. „Ty seš prostě úžasná.“

„Myslíš?“ Nadzvedne obočí v pochybách.

„Pořád o sobě pochybuješ?“

„Trošku. Někdy.“ Pokrčí rameny a do tváří se jí nahrne červeň. Vypadá jako malá éterická víla. Anebo taky prťavá školačka, co se stydí.

„Však se neboj, my tu mršku vyženeme pryč.“ Povzbudím ji. „Tak, kde jsme to minule skončily?“ Zeptám se, a přitom lovím svoje poznámky. „No ovšem, to sebevědomí, má drahá.“ Nahlas vzdechnu a podívám se jí dlouze do očí. „Cos minulý týden udělala proto, aby ses cítila krásná?“

Mariana chvílí přemýšlí a poté nadšeně vykřikne: „Mám nový krém! S vůní kávového aroma. Chceš si čichnout?“

„Jasně, že chci.“ Přitakám nadšeně. „Ať po té kávě voním dvojnásob!“

„Počkej, jak dvojnásob?“ Nechápe.

„Řeknu ti to až po koučování, jo? Teď je to tvoje chvilka, má zlatá. Tak na to nezapomínej. A lov v hlavě…“ Provokativně se usměji.

„Už to mám! Dopřála jsem si horkou vanu. Po dlouhé době plné shonu v práci jsem si konečně dopřála chvíli klidu a rochnila se v napěněné vaně.“

„A jak si se přitom cítila?“ Pokračuju.

„Jako luční víla.“ Zčervená.

„Výborně, moc krásná metafora. Nechtěla bys někdy zkusit psát básně? Ale teď vážně, co můžeš udělat pro to, aby ses jako ,luční víla´ cítila častěji?“ Doptávám se Mariany.

„No, dopřávat si častěji napěněnou vanu. Čichat ve Francii k levandulovým polím, nebo si mazat ruce kávovým krémem.“ Řekne opět nadšeně Mariana. „Prostě se naučit zastavit a vypnout v každodenním shonu. Dovolit si vypnout.”

Po zhruba hodině strávené koučováním se Mariany ptám: „Tak, kde máš ten svůj voňavý zázrak? Sem s ním, ať si taky můžu přivonět.“

„Myslíš ten kávový krém?“ Ověřuje si. Přikývnu. Během chviličky nese zkušební vzorek krému. Perfektně zabalený – v designové ekologické krabičce.

Nasaju vůni kávy a zeširoka se usměju. „Ten musím mít. Kolik stojí ten kávový zázrak?“

„Nic. Je to jenom zkušební vzorek.“ Řekne automaticky.

„Vážně?“ Ověřuju si.

„Ano, moc mi pomáháš. Díky koučování se posunuju daleko rychleji, než kdybych byla na všechno sama. A za to ti moc děkuju.” Dodá s vděčností Mariana.

„Děkuji. I ty mě pomáháš. Léčíš mou duši svými zázračnými produkty. A za to všechno máš u mě jednu hodinu koučinku gratis.“

„Ráda léčím tvou duši. Mimochodem – krásná metafora. Neživíš ty se náhodou jako spisovatelka?“ Šibalsky se usměje. Ta její vřelost a optimismus jsou příjemně nakažlivé vlastnosti.

„No, tak trošku. Ale jenom na půl úvazku.“ Šibalský úsměv jí oplácím. 

Mariana má pravdu. Další moje vášní je psaní, které krásně dokresluje koučování. Jsem nesmírně hrdá a vděčná, že se z mého koníčku stalo moje povolání. Vynaložené úsilí sklízí svoje ovoce.

Štěbetala bych s Marianou klidně déle, ale už je čas k odchodu. Mariana otevírá svůj vyvoněný obchůdek ostatním zákaznicím a já se vyrážím do kavárny pustit do psaní.

Sednu ke svému oblíbenému stolu a otevírám notebook.

„Tak co si dáš dneska, Kristy?“ Zeptá se mě servírka, která mě zná jako svoje boty.

„Ahoj Leni, dneska udělám výjimku a dám si nějaký bylinkový čaj. Děkuji.“

Koukám do tabulky se seznamem témat, se kterou jako copywriter a redaktor v online magazínu, pracuju. 

O čem mám dnes psát? Rázem ve mně zamrazí.

7 rad, proč si dopřát jeden šálek kávy každý den

No bezva, ta káva je mi dneska asi souzená. Lenka mi přináší čaj a já se pouštím do psaní článku.

Asi po hodině ťukání do klávesnice a přemýšlením nad tématem, mi zazvoní mobil. Mrknu, kdo mi volá – Evča, kamarádka. Mačkám zelené tlačítko.

„Ahoj zlato, jak pak se máš?“

„Ahoj Evi, dneska jsem v jednom kole. Představ si, že mě hned ráno jeden sympaťák polil kávou.“

„Sympaťák?“ Vyzvídá Eva.

Zasměju se. „Jo, vlastně jsem na něho úplně zapomněla, protože jsem se dneska ještě nezastavila.“ Zakroutím hlavou. „Víš, co mně ale nejde do hlavy? Proč mám dneska na to kafe takový pech?“

„Jak to myslíš?“ Nechápe Evča.

„Na hodině koučování mi Mariana dala vzorek kávového krému. No a teď otevřu tabulku s tématy na psaní a zrovna dneska mám psát o tom, proč je dobré si každý den dopřát šálek kávy. Není to nějaký znamení?“ Přemýšlím nahlas.

„Jako myslíš znamení, že je ten „sympaťák“ ten pravej a měla by ses mu co nejdřív ozvat?“

„Ježíši, to je hrozný klišé.“ Zakroutím hlavou.

„No a máš na něho nějakej kontakt?“ Zeptá se kamarádka.

V hlavě mi naskočí vizitka. „Dal mi vizitku.“ Vytahuju z kapsy zmačkaný cár papíru. 

Nahlas čtu: „Petr Kovář, obchodní zástupce. Je tu i telefonní číslo.“

„No, tak na co čekáš, tak mu zavolej, ne?“ Pobízí mě k akci Eva.

„No, je pravda, že mi říkal, že bude rád, když se mu ozvu. Spěchal a v rychlosti mi vrazil do ruky tu vizitku.“ Rekapituju si nahlas.

„Tak už na nic nečekej a volej. Už je to nějakou dobu, co seš sama. Je čas“

„Ještě si to promyslím.“ Polknu nervozitou.

„No jo, to seš celá ty. Tak nepřemýšlej moc dlouho. A dej mi potom vědět, jo? Zatím, pá.“

Pokládám mobil. Přemýšlím. Má Evča pravdu? Je celé to dnešní divadlo ohledně kávy „znamení?“ Já nevím. Zakroutím hlavou. Jsem nervózní. Už jsou to dva roky, co jsem měla vážný vztah. Přiznávám, že jsem se z rozchodu nějakou dobu vzpamatovávala. To je další důvod, proč jsem se naplno ponořila do budování vlastního byznysu.

V duchu jsem si řekla, že dopíšu článek a potom se teprve rozhodnu. Dodělávám poslední úpravy a posílám článek šéfredaktorce a korektorce na kontrolu. Zaplatím za čaj a jdu se naobědvat.

Dávám si zeleninový salát s kuřecím masem. Chci se cítit lehce a svěže, proto se rozhoduju zrovna pro tuhle variantu. S chutí se naobědvám a vyrážím si koupit další kávu, na kterou mám obrovskou chuť. Tentokrát mě honí mlsná po něčem sladkém. To tak koneckonců po obědě bývá. 

Rozhoduju se pro cappuccino. Dojdu k tomu stejnému přívěsu jako ráno, objednávám si kávu a čekám. Najednou do mě někdo šťouchne ramenem. Leknutím vyskočím.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat.“ Ozve se povědomý mužský hlas.

Vzhlédnu nahoru před sebe. Sakra, to je zase on! To je ten sympaťák, který mě ráno polil kávou. Je to realita nebo mám vidiny?!

„To jste vy?!“ Křiknu polekaně.

„Jo, to jsem zase já. Moc se ještě jednou omlouvám. Ale vypadá to, že na sebe dneska máme nějaký štěstí. Já jsem Petr.“ Představí se neznámý a podá mi pravačku.

„No, vy mi teda dáváte.“ Zasměju se a držím si z toho šoku ruku u srdce. Stisk mu pravačkou oplácím. „Já jsem Kristýna.“

„Cappuccino je už hotové.“ Ozve se sympatická holka ze stánku. Rychle si pro něj doběhnu a vracím se zpátky za Petrem, který ještě čeká na svou objednávku.

„Cappuccino?“ Zeptá se.

„Po obědě jsem dostala chuť na něco sladkýho.“ Přiznám.

„Aha. To já jsem ještě neobědval a možná to dneska ani nestihnu. Tak si dám aspoň to kafe.“ Přizná.

„Jak to, že nemáte čas na oběd? To je špatně.“ Zjišťuju.

„Je to špatně, já vím. Ale dneska nevím, kde mi hlava stojí. Hrůza. Už aby tento týden skončil.“ Smutně se usměje.

„Tomu rozumím. Taky mám teď docela frmol.“ Přitakám.

„Dvojité preso!“ Zakřičí opět slečna z „kavárny na kolečkách.“ Tentokrát si pro něho doběhne Petr.

„No, už budu muset běžet, rád jsem vás zase viděl.“ Řekne a podá mi ruku na rozloučenou.

„Já taky.“ Odpovídám s úsměvem a stisk mu oplácím. Potom ve mně cosi hrkne. Cítím zvláštní tlak v hrudníku. A tak dodám: „Počkejte.“ Petr se otočí. „Nechtěl byste se někdy potkat v opravdové kavárně? Jako myslím sednout si a vychutnat si tu kávovou hořkost a její nezaměnitelné aroma hezky v klidu.“ Dodám nervózně s úsměvem na rtech.

Chvíli stojí a přemýšlí. „Vlastně proč ne?! Kontakt na mě máte, že? Dával jsem vám tu vizitku.“ Přemýšlí nahlas.

Zašmátrám v kapsy u své koženkové bundičky a nahmatám ji. Vytáhnu z kapsy ukazuju ve vzduchu. „Myslíte tuto?“ Kývne hlavou. „Dobře, tak já se vám příští týden ozvu.“ Uměje se a ukáže palec nahoru, jakože souhlasí. A potom vyběhne opačným směrem, než mám namířeno já.

Večer ve vaně přemýšlím nad dnešním zvláštním dnem. V zrcadle se dlouze a zamyšleně prohlížím, přitom se mažu tím kávovým krémem od Mariany. Ještě jednou k němu přičuchnu a nahlas se zasměju. ‚Život je někdy vážně bláznivej!‘

Vytahuju z kapsy vizitku a dlouze si ji prohlížím. Je to úplně obyčejná firemní vizitka. Hlavou mi probleskne, že bych zvládla navrhnout lepší. Přesto mě na ní něco znepokojuje. ‚Je moc strohá a  smutná.‘ Naskočí mi v hlavě. ‚Jaký je asi on?‘ Vytěsním myšlenku z hlavy a vrhám se psaní příběhu na web.

Asi o tři dny později, to mám na sobě zase svou oblíbenou koženkovou bundu, automaticky zašmátrám v kapse. A nahmatám vizitku. ‚Mám mu zavolat?‘

Z ničeho nic mi zavibruje mobil v kapsy. Beru ho do ruky – neznámé číslo. Obvykle tyto hovory neberu. Nemám v oblibě se vykecávat s operátory z call centra, kteří něco nabízí. Na druhou stranu mně něco říká, abych ten hovor vzala.

Chvíli rozmýšlím. Chci zmáčknout zelené sluchátko, když mobil přestane vyzvánět. 

Zhluboka se nadechnu a prsty vyťukávám číslo na Petrové vizitce. U posledního trojčíslí se zarazím. Zjišťuju, že úplně stejné číslo, které je na vizitce, mi před malou chvílí volalo. ‚Co mi chce? Kde na mě vzal číslo?‘ Bleskne mi hlavou.

Zakroutím hlavou a vytáčím číslo.

„Prosím?“ Ozve se ze sluchátka.

„Dobrý den, tady Kristýna Konečná. Mám tu od vás zmeškaný hovor.“

„Ehm, jo, jasně. Já jsem vám volal. ” Chvíli je ticho. „Vy jste byznys koučka?“

„Ano.“ Přitakám. Takže on mi volá pracovně. Překvapivý i ranivý zároveň.

„Super. Dostal jsem vaše číslo od mé sestry Mariany. Moc vás chválí.“ Odpovídá.

„Aha. To jsem ráda. Takže mi voláte pracovně?“ Ověřuju.

„Samozřejmě. Nikdy v životě jsem vás neviděl.“ Nechápe.

„A víte, že teď lžete? Protože já teď zrovna v prstech držím vaši vizitku, kterou jste mi dal minulý týden.“ Snažím se odlehčit situaci humorem.

„Aha. O tom vůbec nevím. A co jsem s vámi řešil? Nějaká pojistka?“ Vyzvídá.

„Ne, polil jste mě kávou.“ Zasměji se.

„Ježíši, to jste vy?!“ Zasměje se úlevou a překvapením zároveň. „Já jsem blbec, omlouvám se.“

„V pohodě. Víte co, přejděme k věci. Co byste ode mě jako od byznys koučky potřeboval?“

„Potřebuju totálně překopat a změnit život.“ Přizná.

„No, tak to je výzva. Ale myslím, že to zvládneme.“ Zasměju se.

„Super, tak kdy se na to vrhneme?“ Zeptá se nedočkavě.

„Co třeba hned? Jsem zase ve městě. A shodou okolností kousek od toho stánku s kávou.“ Sotva dořeknu větu a vidím stojí naproti mně. Zase.

„Já jsem pro. Dneska mám času dost.“ Řekne a típne telefon.

„No ne, já nemám slov.“ Dodám s úžasem.

„Asi osud?“ Zasměje se.

„Asi jo.“ Směju se s ním.

„Tak co si tentokrát vychutnat kávu hezky v klidu – v sedě?“ Zeptá se. Pozvánka na rande? Probleskne mi hlavou.

„Skvělý nápad. A můžeme si u ní rovnou popovídat i o životě. Proto jste mě volal, nemám pravdu?“ Ověřuju si.

„No, tak napůl. Popravdě jsem vám volal hlavně ze zvědavosti. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu se svými trablemi svěřovat zrovna vám.“ Zakroutí hlavou.

„Aha. Jestli vám na mně něco vadí nebo se stydíte, tak to samozřejmě pochopím. Můžu vám doporučit někoho z kolegů, kteří taky koučují.“ Koktám.

„Ne, já jsem to myslel v dobrým slova smyslu. Naopak, jsem mile překvapený.“ Dodá. Červenám jako malá holka.

Společně vyrážíme za příjemným, kávovým aroma do nedaleké kavárny.

Život je někdy a bláznivý naprosto nevyzpytatelný. Káva vždy byla a je společenský nápoj. Ale že je i nápojem lásky, jsem se přesvědčila až o několik měsíců později. 

Byl to osud? Sama nevím. Každopádně od této chvíle stoprocentně věřím, že zázraky se dějí. Všem nadšeně vyprávím, že láska s vůní kávového aroma je to nejkrásnější, co mě kdy v životě potkalo.